Tuhle otázku jsem zaslechla navečer od autobusové zastávky, u které se sešly tři dívky. Dvě byly pro sluchátka a ta třetí si chtěla povídat. Měla však smůlu, protože nebylo s kým. Vykročily směrem k civilizaci a zábavě. Než mi zmizely z dohledu, viděla jsem ještě, jak pokrčila rameny a také se proměnila v bagristku.
Mám to i doma. Mluvím na dceru, ale neodpovídá a buší do klávesnice. Zavolám hlasitěji, opět bez reakce. Jdu k ní a položím jí ruku na rameno. Strašlivě se lekne, šermuje rukama a ještě mi vynadá. Všechno však má svá pro a proti. Já sluchátka nepoužívám, neboť mi vadí, že neslyším zvonek nebo telefon, že pláče dítě, že přijelo manželovo auto atd. Dceři je to samozřejmě jedno – ať si každý trhne nohou. Na druhou stranu oceňuji, že mě nenutí poslouchat svou hlasitou hudbu, nenabourává mi hlukem osobní prostor a neruší moje myšlenky. Když si vzpomenu, jak jsme s bratrem tímhle způsobem doháněli k nepříčetnosti naše rodiče, dodatečně se jim omlouvám. Je to paradox, ale v našem domě nadělají větší hluk senioři než puberťáci. Bydlí v patře pod námi a nepřetržitě sledují televizi. Přesněji televize. Každý má svou v jiné místnosti a každý sleduje jiný program. Oba špatně slyší, tak přidají zvuk, a protože se navíc vzájemně ruší, je třeba to pořádně osolit a toho druhého překřičet. Přes den podřimují, aby byli v noci správně odpočatí, a vydrželi se dlouho dívat. Není nic příjemnějšího, než když se snažíte usnout, protože musíte vstávat do práce a po domě se rozléhá křik nějaké hysterické filmové postavy nebo pořádná střílečka. Zvuky mohou být příjemné, rušící, obtěžující a škodlivé. Jako škodlivý si představte třeba hluk zábleskového granátu, který překračuje hranici akustického traumatu, což je někde na 170 dB. Frkventovaná silnice může dosahovat až 50 dB a dráha až 70 dB. Čím jsem starší, tak mám pocit, že je těch rušivých a obtěžujících zvuků víc a víc. Jestli to tak se mnou půjde dál, pořídím si stejná módní sluchátka jako ta mladá děvčata a budu si do nich pouštět ticho.
