Jiřinku jsem si oblíbila, i když jsme spolu sdílely kancelář jen půl roku. Je to zvláštní. S někým se v práci denně potkáváte třeba deset let, a když zmizí, málem si toho ani nevšimnete. Potom jsou lidé, kteří s vámi jdou životní cestou jen malý kousíček, přesto nechají ve vašem srdci nesmazatelnou stopu.
Trpělivě mě uváděla do tajů zodpovědné práce, kterou dělala dlouhé roky, a když usoudila, že už si poradím sama, tak si klidně odešla do důchodu a nechala mě v tom plácat samotnou. Hned v prvních dnech jsme zjistily, že jsme naladěny na stejnou strunu, takže jsme si hodně povídaly. Hlavně o životě. Ne o tom, který se točí kolem slev, vaření, telenovel a podobných témat, ale o tom vnitřním. O pocitech, zkušenostech a vzpomínkách. Jiřinka často mluvila o svém tatínkovi, který ji a sourozence vychovával, protože maminka jim moc brzy zemřela. Někdy jsou to zdánlivé drobnosti, které člověka formují, a jednou z nich mě, prostřednictvím Jiřinky, ovlivnil její tatínek také. A to jednou pro vždy. Bydleli na statku a u večeře tehdy tatínek jen tak mimochodem vyprávěl, že Růženě se na poli udělalo špatně. Rychle ji položili do stínu a rozepnuli blůzičku, aby se jí lépe dýchalo. Všechny překvapilo, jak nádherné běloučké a zdobené měla pod pracovními šaty prádlo. Jakoby v očích ostatních najednou stoupla v ceně, protože chlapi pěkně zírali a kdekterá ženská se určitě musela zhrozit při představě, že by na poli svlékli ji. Nějak se mi tahle Jiřinčina letmá vzpomínka uhnízdila v podvědomí a už mi nedovolila podlehnout pokušení sáhnout ráno v zásuvce po těch pohodlných bavlněných bombarďácích ala Bridget Jones. Tetička mi jich jednou koupila výhodně celou sadu. I když se nechystám k lékaři a ani náznakem nehrozí žádné erotické dobrodružství, tak si na prádélku dávám vždycky záležet. Co když se mi někde udělá špatně nebo nedej bože třeba nabourám s autem. Úplně mi stačil jeden trapas, kdy mě před časem odvezla sanitka rovnou z volejbalového kurtu s potrhanými kotníkovými vazy. Kdo z vás sportuje, určitě si dokáže vybavit odér poctivě propocených ponožek po zápase v šatně. Divím se, že sestřička neomdlela. Takže milé dámy (i milí pánové, protože ono to platí stejně i pro vás), předávám tímto poselství Jiřinčina tatínka i vám a přísahám, že už jsem ty bombarďáky fakt zlikvidovala.
