Když jsme doma propojili kuchyň s chodbou, chtělo to sjednotit podlahu, protože v jedné části bylo hrbaté lino a ve druhé popraskaná dlažba. Nemohla jsem se rozhodnout, co bude lepší, jestli plovoucí podlaha, dlažba nebo třeba moderní marmoleum. Všechno má své výhody a nevýhody.
Když už se mi skoro kouřilo z hlavy a nemohla jsem se dobrat výsledku, rozhodl můj muž, že tam přijde dlažba. Nechal mě prohlížet katalogy, abych zase mohla nekonečně přemýšlet o tom jaká, a mezitím koupil takovou, která by mě opravdu nenapadla. Než jsem se nadála, byl balkon plný balíků s leštěnými dlaždicemi z umělého granitu. Ale vlastně proč ne, v černo-šedo-bílém melíru nebude vidět každé smítko a navíc pěkně vynikne fialová kuchyňská linka. Do týdne byla srovnaná podlaha a položená hlavní část dlažby. Jindřich už získal před časem praxi při obkládání koupelny, tak mu šla práce pěkně od ruky. V neděli mu zbývalo usadit pouze ty dlaždice, které se musely různě zařezávat na míru. Nebylo jich zrovna málo, protože díky komínům, oblouku a baru je to u nás samý rožek. Nejdřív Jindřich vyměřoval, potom na balkoně řezal (čekala jsem, že nás někdo ze sousedů přijde zastřelit) a nakonec na mě zavolal, ať mu podám fix. Sáhla jsem do hrnku a podala jsem mu červenou lihovku, kterou si začal označovat z rubové strany ty uřezané dlaždice. Na použití – puntík, na vyhození – křížek. Aby se mu nepletly. Bylo půl jedenácté večer, když byl s prací hotov, pochválen a patřičně pyšný, jak se mu to krásně povedlo. Seděli jsme pak nějakou chvíli v obýváku u televize, když jsem se zvedla, že se půjdu osprchovat. „Dej pozor, ty nové ještě nejsou zaschlé, tak na ně nešlap,“ upozorňoval mě. Kráčela jsem středem chodby a najednou vidím u kraje něco červeného. Komu tam co ukáplo? Ale tam je to taky a tady a tady… Přejela jsem jednu skvrnu prstem, ale ten zůstal čistý. Naslinila jsem ho, přitlačila, ale výsledek byl stejný. „Jindři, pojď sem, prosím tě.“ „Co to je?“ vytřeštil oči. Klečeli jsme a zkoumali. S umělým granitem jsme neměli žádné zkušenosti, tak jsme netušili, co dokáže. Je to drcený mramor s nějakým pojivem, které spolehlivě natáhne každou vlhkost. Když se vám na takovou dlažbu něco rozlije, určitě se to vsákne dřív, než doběhnete pro hadr. To jsme však v tu chvíli ještě netušili. Každá dlaždice nasála vlhkost z lepidla i s červeným puntíkem, který prolnul k povrchu. Voda časem zase vyschla, ale barva zůstala. Přes leštěný povrch ovšem neprošla, aby se dala utřít. Bylo mi muže líto. V první chvíli se rozčílil a chtěl dlažbu zase rychle vytrhat, dokud nebyla ještě úplně zatvrdlá. Bylo však po půlnoci a už se mu opravdu nechtělo, tak jsme si raději sedli na terasu s lahvinkou a přemýšleli. Přece musí existovat nějaký způsob. Napadlo mě staré dobré SAVO, ale měla jsem obavu, že vzniknou pro změnu ještě světlé skvrny. Jindřich zase vymyslel, že bychom zabarvili i ty ostatní dlaždice a melír by se obohatil o další barvu. Když bychom to udělali stejnoměrně, mohlo by se zdát, že to tak má být. Spát jsme šli s tím, že druhý den vyloudím od jedné úklidové firmy trochu extrasilného přípravku, který používají na posprejované tramvaje, třeba to pomůže. Nalili mi cosi zeleného do čtvrtlitrové pet lahve s tím, že to musím doma rychle přelít do skla, jinak to tu flašku rozpustí. S rukavicemi po lokty a hrůzou v očích jsem čistidlo vyzkoušela, ale červená skvrna se mi jen smála. Byli jsme bezradní, telefonovali jsme na všechny strany, ale nikdo nám nebyl schopen poradit. Nakonec jsem si řekla, že to SAVO přece jen risknu. Zakápla jsem pět skvrn, přiklopila jsem je skleněnými miskami (kvůli psíkovi) a nechala jsem to asi čtvrt hodiny působit. Když jsem pak misku odstranila, uviděla jsem růžovou pěnu – hurá! Po otření papírovým kapesníkem byla dlaždice čistá a já šťastná. Obzvláště vytrvalé skvrny bylo třeba odstraňovat na dvakrát, ale podařilo se mi vyčistit úplně všechno. Dlažba vypadá dobře a na vysoký lesk jsem také vyzrála. Nakoupila jsem celé rodině uklízecí „sasankové“ pantofle a kdo chodí, tak při tom leští. I návštěvy. Tenhle systém nemá chybu a můžu ho s klidným srdcem doporučit. Pantofle jdou lehce vyprat v pračce (takže má každý dvoje) a mají neuvěřitelnou výdrž. Navíc si tcháni přestali stěžovat, že jim nad hlavou dupeme jako sloni, protože my se teď výhradně kloužeme.
