Chvílemi už to vypadalo, že se uklidnil a začal se soustředit na řízení, ale po pár vteřinách zase vyprskl smíchem. Mně to ovšem zase tak moc vtipné nepřipadalo. No co, tak jsem šla chvilku úplně přirozeně. Tedy aspoň z mého pohledu. Kdybych tušila, že mě sleduje ve zpětném zrcátku, tak bych si dala pozor. Má štěstí, že jsem poměrně vyrovnaný člověk. Kdybych byla jedincem labilním, byl by mi schopen ještě na stará kolena vyrobit mindrák.
Jindřich mě prozvonil mobilem, což znamenalo, že se mám připravit na rychlý přesun z kanceláře v Brně do kuchyně v Tišnově. Zřejmě proto, abych neměla zbytečné prostoje, což se mi občas cestou stává. Mazala jsem poměrně svižně přes rozlehlý areál podniku, aby nemusel dlouho čekat. Když jsem otevřela dveře auta, tak vidím, že se něčemu chechtá. Přišlo mi to divné, protože přijel sám a dokonce i rádio měl vypnuté. „Co je?“ „Já už z dálky vidím, že jdeš ty. Takhle nikdo nechodí. Ty jsi jasný případ pro Vědecký ústav pro výzkum chůze.“ Už jsem věděla, která bije. Měl na mysli stejnojmennou scénku Jiřiny Bohdalové coby doktorky Hňácové a Vladimíra Dvořáka alias profesora Šlápa. Rozesmáli publikum legrační chůzí a objevem unikátu - děrovače sýrů pana Jeronýma Patky, který na rozdíl od „vědců“ chodil normálně. Já vím, že to pro mé povídání není vůbec podstatné, ale ještě musím připomenout, že skvělá tam byla také Vlaďka Kozderková, která hrála sekretářku Milušku. Já jsem tu ženskou měla strašně ráda… „Kdybych věděla, že mě pozoruješ, tak bych si dala pozor.“ „To je mi jasné, tady ten poslední úsek už jsi šla normálně. Já jsem si ještě nikdy nevšiml, jak ty legračně mrskáš nohou. Levou jdeš rovně a tou pravou si vždycky ještě tak hodíš bokem.“ „Toho sis za třináct let nevšiml? Kam jsi celou tu dobu koukal? A co má být, to my si tak mrskáme. I moje maminka a dcera. Je to dědičné, geneticky zakódované, takže za to nemůžu." Ještě mám v živé paměti, jak ze mě byl v dávných dobách nešťastný jeden choreograf před módní přehlídkou, když mě učil chodit na vysokých podpatcích. Ještě, že už mi nic takového nehrozí, protože to pro mě chvílemi byl docela riskantní podnik. Ona to však není žádná legrace, i když dáma chodí oběma nohama rovně. Zhruba jen polovina žen, které nosí vysoké podpatky, v nich vypadá půvabně a sexy. Druhá polovina v nich totiž neumí chodit. Těžiště těla se ocitne rázem úplně jinde, a jestliže dotyčná krčí kolena a hrbí záda, působí to spíše ježibabózně. Také jsem nikdy nechápala, že někdo dokáže projít v dešti ulicí, aniž by si nahodil zezadu punčochy nebo kalhoty. Já to dokážu málem až na záda. Druhým extrémem byl můj manžel Karel, který zase pro změnu zvláštně vykopával špičkami a vždycky si blátem pocákal kalhoty zepředu. Když vím, že na mě někdo kouká, tak jdu přímo předpisově. Je to pro mě však nepřirozené, a když se moc snažím, tak mám pocit, že to musí vypadat, jako kdybych kráčela s ortézou. Asi se příští rok přidám k průvodu na Mezinárodní den švihlé chůze (The silly walk), ať tu svou anomálii aspoň nějak využiji. Možná bych se mohla ucházet i o nějakou důležitou funkci až na Ministerstvu švihlé chůze. Pak mě napadlo, že se postavím na jedno frekventované nároží a budu bedlivě pozorovat, jak kdo chodí. Docela mě to uklidnilo, protože jsem si v tom nepřeberném množství různých krokových kreací připadala se svým mrskáním jako žabař. Schválně - zkuste se někdy zaměřit na svoje kroky, když půjdete například proti skleněným dveřím. Možná budete překvapeni.
