Martin Hatala napsal minulý týden pěkný článek „Středoškolský sraz po iks letech…“, kde vtipně vyjádřil obavu z budoucnosti, která je relativně daleká, ale blížíme se k ní mílovými kroky. Připomněl mi jednu půvabnou historku, která dokazuje, že není třeba vidět stáří tak tragicky.
Martinův sraz abiturientů byl po pětadvaceti letech a ten, který mám na mysli já, rovnou po padesáti. Odehrál se v útulné restauraci, ve které dělá provozního můj švagr. Ten mi také vyprávěl, jak to všechno začalo. Dědečkové a babičky se hodili do gala a kolem páté začali přicházet. Pro některé to byl trochu problém, protože museli sejít asi patnáct točitých schodů. Odměnou jim však bylo překrásné prostředí stylové restaurace a spolužáci z gymnázia. Sešlo se jich kolem prostřené tabule sedmnáct a měli ze sebe ohromnou radost. Takovou, že si začali poctivě připíjet už před večeří. Neustále se přemisťovali a tvořili různé hloučky, takže personál měl potíže s tím, jak vůbec objednat a následně rozdat večeře. Po jídle byl chvilku klid, kafíčko, dortíček, vzpomínky, ale pak staroušci zase ožili, protože k tabuli přistoupili za čtyř stran číšníci a začaly lítat špunty. Tak si to přál organizátor setkání. Někteří nejdříve odmítali, že pít nemohou, nesmí, ale pak spustila muzika k tanci a za chvíli srkali bublinky skoro všichni. Večer utekl jako voda, hudba dohrála a hosté seděli celí unavení u stolu. Někdo už si domlouval odvoz a u toho debatovali o nemocech. A taky o zubech. A o protézách, tedy zubních náhradách. Co si s nimi užili nepříjemností, bolesti, jak je tlačí, nedrží a tak. Mezitím objednali další sekt a pak už můj švagr nevěřil vlastním očím. Rozjaření důchodci začali jeden vedle druhého vytahovat z úst zuby a za všeobecného veselí je házeli do „icekýblu“, ve kterém se původně chladilo pití. Druhý den volal švagr, aby mi vylíčil, co u nich večer dělo. Věděl, že mě potěší, protože miluji takovéhle situace. „Musíš hned přijet, protože staříky si včera rozvezli potomci, ale ty zuby zůstaly v kyblíku. Za chvilku otvíráme.“ Byla jsem tam v cuku letu. V salonku, do kterého bylo dobře vidět od baru, jsme napnuli provázek a na ten jsme všechny ty zoubky rozvěsili. Pak už mě jen mrzelo, že jsme nemohli použít kameru, když se jejich majitelé začali trousit. Bylo jim trapně, omlouvali se, chtěli něco šišlavě vysvětlovat, ale usměvavá servírka jim jen ukazovala směrem k salonku. To byste nevěřili, jak je těžké poznat právě tu svoji protézu, když je jich tam tolik. No, a já bych zase nevěřila, jak je obtížné udržet v takové situaci aspoň trochu dekórum.
