Dodržuji opatření. Na své příbuzné nekašlu a ruce mám čisté. Chodím jen do práce a domů spát - sama. Ale když se říjen vybarví a vysluní jako o víkendu, musím ven, do lesa, do Brd. Dá-li se v kráse utonout, měla jsem dnes namále!
Zamířila jsem k Pilskému rybníku, lesem, který konečně voní svěží vláhou - plíce plné jiskřivě chladného vzduchu. Jakou rozkoší je pouhý nádech!
Pilská vodní nádrž, prakticky rezervoár pitné vody, ale esteticky modrý safír vsazený do věnce lesů, zrcadlící jejich zbarvenou nádheru.
Odtok se změnil v pokladnici zlatých lístků. Padají do vody jako drobné mince ve zpomaleném němém filmu.
Stylové a luxusní je odpočívadlo s dřevěnými špalky - neboť co jiného než luxus je posadit se tu a popíjet kávu z termosky, s výhledem na vodní hladinu ozářenou sluncem?
Cesta dál stoupá a teplota klesá. V okolí Pilské studánky je už téměř mrazivo, vydatný pramen napájí mechy a kapradiny pod studánkou, takže už nemusí živořit jako v době sucha.
Když se přede mnou rozzáří vidlice obrovitého javoru, mám už na dosah dnešní cíl, i když v tomto případě cílem je samotná cesta.
Půvabné místo zvané Bor tvoří louka s jezírkem, obklopená brdskými osmistovkami: Korunou, Bohutínským vrchem a Brdci. Nestojí tu již žádná stavba, zmizela hájovna i roubená myslivna s věžičkou.
Jen nádherný solitérní javor klen se shlíží v jezírku: na pozadí přesvíceného nebe vypadá jako vybuchlá rachejtle z ohňostroje.
Loudám se zpátky lesními stezkami, samé kopýtko, samá tlapka, otisknuté v blátě. Slunce se baví hrou světla ve smíšeném lese a já se těším tím pohledem.
Vrchol Brdců už není daleko - je označený nenápadnou cedulkou a kamennou mohylou.
Nedaleko odtud se ale otevírá jedna z vyhlídek do kraje, ze které člověku spadne brada.
Pomalu končí výlet, taky říjen se blíží k svému konci, i letní čas a vlastně celý tenhle pošramocený rok. Tuším, že každá barevná vzpomínka nám v zimě bude dobrá...
