Tři na koni

Rodiče by prý neměli nutit své děti, aby jim slnily jejich dávné sny: z kluka milujícího počítače fotbalistu stejně neuděláš, i když jeho tatínek by za to duši dal!

 Ale co když vám dítě splní sen samo od sebe, a jen tak mimochodem vám naservíruje vlastního živého koníčka – nedosažitelnou touhu vašich dětských let; cválající kůň s vlající hřívou v obrovské bublině, přání holčičky, o jehož naplnění se neodvažovala ani snít?

Dnešní generace je ale jiná, bez respektu si bere od života vše, co nabízí, a uznává jediný imperativ: co nejvíce si užít, bavit se, prostě Carpe diem! Tři kamarádky se tedy domluvily, že si koupí koně, budou se o něj společně starat a ta jedna, která umí jezdit, to naučí i ty dvě ostatní.

Tak se stalo, že mě má čerstvě dospělá dcera jednou pozvala na výlet a úplně nepřipravená jsem stála před soukromou sportovní stájí, kam si holky koníka přivezly. Vůně stáje, vůně koní, té se nic nemůže vyrovnat! V jednom z boxů stojí vysoký hnědák s bílou hvězdičkou na čele, přátelsky mi vloží ušlechtilou hlavu do natažených dlaní a do tváře mi vlítne teplý dech – jsem nadobro ztracená… Člověk a kůň, je to asi nějaká pradávná archetypální záležitost - jezdec na koni požívá vždycky víc vážnosti, než plahočící se pěšák.

Koník má jakési vznešené jméno, začínající stejným písmenem jako jméno jeho matky, klisny v linii po slavném Przedswitovi, ale u bývalého majitele ho překřtili na Punťu. Vítej nám tedy, Puntíku, jakkoliv infantilní jméno nemůže snížit nadšení z tvé majestátní velikosti a ladné krásy! Andělé asi podporují bláznivá přání dívek, Punťa je ještě ke všemu tak milý, hodný, poslušný a zlatý, že si nechá líbit jejich neumělou péči, čištění kopyt i česání hřívy vysloužilým holčičím kartáčem. Trpělivě nosí holky na jízdárně, nevadí mu jejich možná zmatené povely, ani jejich psi, pletoucí se mu pod nohama. Holky se opravdu snaží proniknout do tajů jízdy, protože už se vidí, jak cválají rozkvetlou loukou – a já věřím, že příští jaro i tenhle sen bude splněn.

Ještě večer mám ten obrázek před očima – vracejí se z procházky v podvečerních polích, Punťa si občas uškubne trávu a některá z dívek se mu pověsí na krk a zašeptá cosi do ucha – všichni jsou šťastní.

Neváhám si vyhledat v knihovně báseň, kterou už dávno napsal jiný milovník koní, Fráňa Šrámek:

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdna, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem…