Terynka se ztratila. Bylo to takové sotva odrostlé štěně, samá přední noha, samá zadní noha, oči jako tmavý jantar a drsný bílý kožíšek s černými a hnědými skvrnami – prostě malá foxteriérka jak se patří.
Zřejmě u ní právě probíhala psí puberta, protože se venku ráda zatoulala daleko od své paní a předstírala hluchotu při jejích pokusech o přivolání, i když slyšela jako rys.
Na ranní procházku dnes vyrazily příliš časně. Sluníčko se ještě vůbec neprokousalo hustou mlhou, která se tady, v blízkosti řeky, válela dost často. Terynka v ní zmizela úplně snadno a uličnicky si užívala volnosti: špičatý čumáček strčila do každé díry v zemi, prodírala se mezi keři, honila sídlištní holuby a ňafala na ně, jen tak z radosti. Podrobně taky prozkoumala okolí popelnic, což Darina, její panička, nesnášela. Olízala jakýsi odhozený papír, nakukovala do přetékajících odpadkových košů a slupla bonbón, který tam našla.
Párkrát zaslechla pískání a Darinin hlas, opakující její jméno, ale nechtělo se jí ještě domů a pak už se Terynka vzdálila natolik, že k ní čím dál naléhavější volání nedoléhalo. Darina musela být dnes v práci brzy – dojížděla do zaměstnání do vzdálené Prahy a potřebovala stihnout svůj spoj. Nedalo se nic dělat, s těžkým srdcem přestala nezbednici hledat a zanechala ji svému osudu. Vrátila se domů, probudila svého přítele Jirku, kterému v rychlosti vylíčila situaci, a pak už utíkala na autobus. Doufala, že Jirka štěně najde, než půjde na odpolední směnu.
Mlha se s postupujícím časem zvedla a mezi paneláky vtrhlo jitřní světlo. Tery se stále toulala a čenichala jen tak v trávě, když zpoza rohu vyrazil ohromný rotvajler s postavou zápasníka těžké váhy. Navzdory své zavalitosti se překvapivě rychle blížil k fence, ta ale na nic nečekala a dala se na bezhlavý úprk - velkých psů se totiž bála.
Veškerá samostatnost Terynku přešla. Celá roztřesená se posadila na chodník, srdce jí tlouklo jako v hrudi uvězněný kolibřík. V bříšku jí zakručelo a dala by nevímco za to, kdyby se teď mohla schoulit do náruče své paní. Rozhlédla se kolem sebe: rotvajler ji naštěstí nepronásledoval a tak se soustředila na jedinou myšlenku. Najít Darinu.
Vydala se směrem, kde tušila svůj domov, a najednou se octla na známém místě – autobusové zastávce, kde často čekávala s Jirkou na Darinu, vracející se z práce. Štěně si radostí až poskočilo: panička musí být v tom autobusu, který právě přijel na stanoviště! Terynka nastoupila zadními dveřmi a prodírala se mezi lidmi s nadějí, že mezi nimi najde Darinu. Ale nebyla tam. Někdo z cestujících se pokoušel fenku chytit – schovala se tedy radši pod volnou sedačku a výhružně odtamtud vrčela, takže ji nechali na pokoji. Autobus zamířil na svou každodenní padesátikilometrovou cestu ku Praze.
Jirka zatím prohledával sídliště a všechna místa jejich oblíbených procházek. Podíval se k řece i do parku, kam často chodili. Každou chvíli telefonoval do místního psího útulku a vždycky dostal stejnou odpověď: mladou foxteriérku tam nemají. Neviděl ji nikdo ze známých, které Jirka potkal, ani strážníci městské policie.
Autobus linky P 88 mezitím zastavil v Praze na Smíchově. Dřímající pejsek se probudil a nežli ho pasažéři stačili zadržet, vystřelil ven.
Jestli existuje nějaké psí peklo, pak by to mohlo být autobusové nádraží Na Knížecí. Terynka se nikdy neocitla na takovém místě: plném neustále projíždějících řvoucích monster, spěchajících davů a ohlušujícího hluku, neboť nádraží obklopují ze čtyř stran rušné dopravní tepny. Fenka se pokoušela odtud utéct, ale nedokázala přejít silnici. Nešťastně pobíhala mezi nástupišti a když prvně v životě spatřila a uslyšela přijíždějící tramvaj, její zděšení dostoupilo vrcholu. Schovala se ke vchodu do metra, chvějící se a kňučící zoufalstvím. Pár výrostků si jí všimlo – obstoupili ji a snažili se ji nalákat na kousky hamburgeru, ale vyděšená Terynka mezi nimi prokličkovala a ukryla se ve špinavém křoví opodál.
Trvalo dlouho, než sebrala odvahu vystrčit nos z úkrytu. Síly jí docházely a prázdné bříško se svíralo hladem a žízní. Bylo už odpoledne, když se odhodlala opustit skrýš a tentokrát zamířila k frekventované křižovatce ulic Ostrovského a Nádražní. Posadila se u paty semaforu, kde zrovna svítila červená a před volným přechodem pro chodce netrpělivě čekala ve třech řadách nekonečná fronta aut.
Najednou její jemné smysly zachytily něco známého – snad povědomý obrys postavy, oblečení, náznak známé vůně, který vítr zavál k jejímu citlivému čenichu. Tery uviděla přímo proti sobě Darinu – dívka v téže sekundě zpozorovala černobílého psa, v němž, ač to bylo neuvěřitelné, poznala svou fenku.
Terynka vstala a naklonila se dopředu, napnutá jako plachta na stožáru, do níž se opřel vítr: jen černá vlnka na konci bílého ocásku se radostně rozkomíhala.
„Tery, ne!“ Darina chtěla na psa zavolat, ale z jejích pohybujících se rtů nevyšel žádný zvuk. Terynka vyrazila v téže chvíli, kdy padla zelená a mnohatunová kavalérie se dala do pohybu. Přeběhnout ulici se zdálo být dílem okamžiku, ale proti řvoucí plechové přesile o síle tisíců koní by ani ten nejrychlejší teriér neměl žádnou šanci.
Darina se svezla na kolena a zůstala bezvládně klečet v prachu smíchovské ulice, obličej zakrytý dlaněmi. Bezmocně čekala, až se kolona aut opět zastaví a nedokázala si představit, že ještě někdy otevře oči…
