Rusalku, dívku zpívající na břehu jezera nádhernou árii o měsíci, zná dnes celý svět - a tady na Vysoké je její rodiště. Je opravdu nesmrtelná. Při procházce ve zdejším lese ji snadno můžeme zahlédnout mezi stromy
a nebo zaslechnout její hlas, i když to může být jen iluze. Ve skutečnosti jde o nahrávku nebo koncertní produkci, zaznívající z nedalekého Památníku Antonína Dvořáka.
Kraj kolem Příbrami je obyčejný a chudý - nerostné bohatství bylo vydrancováno a tak už ničím zvláštním nevyniká. Je to krajina vesniček stulených mezi lesy, hornických chalup a venkovských kostelíků.
Okolí zámečku na Vysoké ale dokáže okouzlit chvějivou, impresionistickou krásou, právě tak jako snová opera, která tady vznikla.
Vysoká u Příbramě byla místem častého pobytu Antonína Dvořáka v posledních dvaceti letech jeho života.
Díky svému švagrovi, majiteli zdejšího panství, získal v bývalém špýcharu bydlení pro svou rodinu, mohl se věnovat zahradě a chovat holuby – hlavně se ale procházel zdejší líbeznou krajinou, díval se, radoval, komponoval.
V té době byl skladatel už zralým mužem, viděl svět a poznal zvyky i kulturu jiných zemí, složil desítky skladeb a v umění instrumentace dosáhl největší možné dokonalosti. Byl teď svobodný, jako každý tvůrčí umělec, který maximálně ovládl svoje řemeslo a může už jen poslouchat svou fantazii, vnímat pokyny múz či božská vnuknutí a nadpozemsky krásnou hudbu zapsat do partitury.
Příroda, víra v sílu jejího řádu, pomohla Dvořákovi vyrovnat se i se smrtí svých rodičů, ztrátou několika dětí a předčasným odchodem milované přítelkyně Josefíny. Byl připravený stvořit své vrcholné dílo – lyrickou operu Rusalka, která jako opus č. 114 měla premiéru právě před 114 lety.
Libreto básníka Jaroslava Kvapila není obyčejnou pohádkou, podobá se spíš tehdy populárním Erbenovým hororovým baladám a vykazuje četné prvky symbolismu i dekadence. Téma je společné s dnes moderními upírskými ságami: je možné milovat bytost z jiného světa, proniknout do odlišného prostředí a žít v něm?
Rusalka to nedokáže. Bloudí na rozhraní neslučitelných světů, ani ne žena, ani víla, a princ, lidsky chybující pouhý muž, volí nakonec smrt v jejím náručí – v překrásné závěrečné scéně, kterou Dvořák mistrovsky doprovodil svou hudbou.
Odkazy:
www.antonindvorak.cz
www.antonin-dvorak.cz
https://www.youtube.com/watch?v=dBfhP5ndKSQ
