Jsou lidé, narození na šťastné hvězdě. A pak ti druzí, kteří o ni třeba jen škrtnou, a pak se marně snaží znovu se k ní přiblížit… Má hvězda kdysi zasršela jako novoroční rachejtle a ztratila se v temnotách.
Žádný silvestrovský večírek a organizované veselí nemohly přebít mou depresi a pocit samoty uprostřed hospody plné lidí. Proč slavit, že končí zase další rok, když mě to spíš děsí? Zkusila jsem po anglicku zmizet a zdálo se, že si toho nikdo ani nevšiml.
31.12.2015, 23.00
V poslední den roku se Praha topila ve světlech a kouři z předčasně vystřelených petard. Potkávala jsem hloučky rozesmátých tváří, mládež si evidentně užívala příležitost k oslavě. Jediná postavička, která se neradovala vůbec z ničeho, byla ta moje, schoulená do černého kabátu s touhou být neviditelná, nebo snad ani nebýt… Ale Osud si umí zahrávat s ubohými smrtelníky: v baru, který jsem právě míjela, jsem uviděla další smutnou postavu.
31.12.2015, 23.15
Bar byl natřískaný, z otevřených dveří se ozýval hukot a smích. Ovzduší plné dýmu bylo téměř neproniknutelné, ale Leo stál u malého stolku v rohu u okna, takže jsem si ho z ulice nemohla nevšimnout. Byl sám, nepřidal se k žádné rozjařené partě. Upíjel ze svého půllitru, v očích kalné stíny, a jeho rty, stvořené k líbání, svíraly dnes už asi padesátou cigaretu. Pak se podíval mým směrem. Neviděl mě, ani nemohl, ale prázdnota jeho pohledu mě vyděsila. Proč zvolil tenhle život? Chtěl se jen toulat džunglí, ničím nesvazován, stačily mu krátké intenzivní zážitky, z nichž nemohla vyplynout žádná bolest? Byl volný, svobodný – sám a nemilovaný, mohl snad být takhle šťastný? Proč se mi nikdy neozval a radši zabíjel čas utápěním v alkoholu? Proč on, tak schopný, talentovaný – plamen, který mě mohl hřát do konce života? Musela jsem utéct z toho místa, ten pohled se nedal snést.
01.01.2016, 01.30
Konečně mi došly slzy, usnula jsem. Zdál se mi živý sen, který se ale nikdy nemohl skutečně stát…
Stála jsem před bytelnými dřevěnými dveřmi, za nimiž byl útulný pokoj, kde jsem strávila s Leem tu nezapomenutelnou noc. Chtěla jsem ještě prodloužit chvíli, kdy očekávání bývá sladší než skutečnost. Možná stojí Leo na druhé straně těch dveří a má podobné pocity. Vztáhla jsem ruku ke zvonku – a dveře se otevřely, než jsem stihla zazvonit.
„Čekám na tebe, lásko,“ usmál se a jeho nádherné rty se rozvlnily jako řádka obilných klasů ve větru. V očích se mu rozehrály smaragdové jiskřičky: Leo si mě přitáhl k sobě a já najednou věděla docela jistě, že tahle náruč je můj konečný přístav. Vešla jsem z potemnělé chodby do světla, z venkovního vlhka do tepla, z osamělosti do sdílení a z netečnosti do lásky…
