Pradávno je tomu, co se lidé zabydleli v údolí pod pražským kopcem Vidoule - svědčí o tom nalezené kostry z doby laténské i nálezy bronzových šperků. Od středověku pak tu stojí i jedna z viničních usedlostí, později zvaná Cibulka.
Více než 200 let uplynulo od těch dob, kdy usedlost přešla do vlastnictví bývalého pasovského biskupa, hraběte Leopolda Linharta Thun-Hohensteina. Měl to být člověk vzdělaný, pokrokový, osvícený, milovník vědy a umění. A kromě toho musel mít také mnoho duševních i fyzických sil, když ve věku 70 let vytvořil v okolí svého sídla monumentální dílo, nádherný přírodní park, svou "Zahradu filosofie".
Biskup nechal vysázet množství stromů, vybudovat cesty a kolem nich drobné stavby, sochy, studánky a mostky v romantickém stylu. Kdoví, zda se mu za pouhých 9 let podařilo svůj záměr dokončit tak, aby prostor byl "zrcadlem vesmíru, v němž se odráží tajemství Stvoření, věčný zápas protikladů dobra a zla, mužský a ženský princip..." Na dobových rytinách vypadá vše velkolepě - jen zlomek té nádhery se dochoval do dnešních dnů.
Jan Nepomucký od sochaře Václava Nedomy vás přivítá u vchodu do parku a je jedinou sochou s náboženským motivem, která se zde zachovala. V některých pramenech je totiž zmínka o 12 apoštolech, jejichž sochy lemovaly cestu od sv. Jana Nepomuckého k usedlosti. Dnes tu po nich ale není ani památky.
Nejvíce asi zaujme návštěvníka osmiboký gloriet, vyhlídkový Čínský pavilon, který byl původně vyzdoben zrcadly, skleněnými lustry a hlavně prazvláštní sochou čínského mandarína pod slunečníkem. Při větru se socha otáčela a do daleka se nesl jemný zvuk zvonkohry... Zvonky se postupem času "záhadně" ztratily, zmizela i kopie sochy, když byl originál uložen do sbírek Muzea hl. města Prahy. Mandarín ale už ani v muzeu není - zřejmě se rozhodl přemístit se na nějaké bezpečnější místo... Gloriet samotný je konečně opravený - ještě nedávno byl zchátralý, přikrytý plachtami, srdce nad ním usedalo.
Ponechme zatím stranou budovy vlastní usedlosti a ponořme se do lesního ticha. Cesta nás dovede k dalším stavbám: Do výše se vypíná kamenná věž, sloužící jako rozhledna, původně hlídaná loutkou rytíře v brnění, vydávajícího děsivé zvuky. Za věží spatříme neogotickou hájovnu, pod věží pak v umělé zřícenině objevíme další sochu.
Stojí v gotizujícím portálu a je ze všech soch nejvíce poškozená, neúplná, a tak panují dohady o tom, zda ztělesňuje Saturna, požírajícího své dítě, či Chrona, boha času, nebo někoho jiného. Lidé mu říkají Škrtič - energie v jeho blízkosti je spíše temná, v kontrastu s věží, která je naopak většinou ozářená sluncem a plná světla.
Zde je místo zasvěcené ženské energii - socha Diany, bohyně lovu, se dvěma psy. Bývala chráněna sloupkovým chrámkem s kupolí, ale ten se zřítil již někdy v padesátých letech.
Studánka za Dianou se nachází na nynějším jižním konci parku, který vytváří vysoký železniční násep. Původně park pokračoval dále směrem k Vidouli - nyní se proměnil v lesní divočinu, odkud sem do parku často zabloudí srnky.
V poustevně čekaly na příchozí další dvě dřevěné sochy. Při stlačení nášlapného mechanismu se uvnitř vztyčil poustevník, žehnající návštěvníkům - jeho druh pak ležel uvnitř na lavici, zřejmě ve své poslední hodince. Nedaleko poustevny bývala ještě socha tříhlavého Cerbera v jeskyni. Ta zmizela beze stopy...
Exotické dřeviny, cesmíny, tisy a břečťan... rostliny v parku podporují melancholickou a nostalgickou náladu. A překrásné duby! Některé mají 200 - 300 let, pamatují tedy biskupa Leopolda Thuna, zakladatele parku.
Mužský princip symbolizuje socha Dia, držícího orla, který se mu ovíjí kolem nohou. Na podstavci jsou zobrazeny atributy božské moci, skupiny mraků a svazky blesků.
Park na Cibulce se musí zažít, nacítit, objevit skryté symboly (jako třeba v půdorysech se opakující oktagram, vyjadřující posvátný základ 8 živlů, jimiž byla stvořena Země). Je plný tajemství, odkazů k antice a astrologii. Udály se tu podivné příhody, jako nevysvětlitelná zmizení lidí, kteří se znovu objevili po mnoha letech. Prý je tu tajná chodba, průchod do jiného času. Citlivým jedincům se zdá, že je v lese stále někdo či něco pozoruje. Já například slyšela zahoukat parník! Ale byl to jen vlak z nedalekého Pražského Semmeringu, i když byl zvuk zvláštně zkreslený...
Zdroje a odkazy:
Neon 2/2000: Zahrada filosofie (neon-mag.cz)
Šárka Komedová: Košířská usedlost Cibulka v době působení Leopolda Linharta hraběte Thuna
