Mami, tati, pomooc!

„Mládí pryč a do důchodu daleko!“ Známá hláška by se mohla stát heslem lidí v pokročilém středním věku, kterým se přezdívá „sendvičová generace“.

Bohužel to neznamená, že by snad preferovali pikantní sexuální polohu, ale jako plátek šunky jsou obloženi dvěma krajíci chleba: dospívajícími dětmi a stárnoucími rodiči. Ještě ke všemu ta šunčička už není moc čerstvá a má co dělat se svými vlastními zdravotní problémy i pracovním vytížením…

Ke zběsilému tempu dnešní doby, kdy už někdy nevíme kudy kam, přibude časem další povinnost – postarat se o své rodiče, kteří se již bez pomoci neobejdou. Můžeme to vnímat jako útok z vlastních řad, nefér omezení našeho osobního života, zradu ze strany, odkud zatím přicházela jen podpora. Ale to je jen první šok. Musíme zmobilizovat své síly a prostě udělat, co je třeba.

Pro mě ta skutečnost nastala v okamžiku, kdy jsem v noci našla mámu v jejím bytě na zemi, se zlomenou rukou. Naštěstí měla v dosahu mobil, takže mi mohla zavolat. Zvednout se sama nedokázala, navíc se styděla zavolat záchranku, protože jí leknutím povolily svěrače… Musela jsem matku vážící 120 kilo postavit, dostat do koupelny a umýt, obléknout čisté oblečení. Pak teprve jsem ji směla přivolanou sanitkou odvézt do nemocnice.

Trvalo téměř rok, než se z úrazu vzpamatovala. Dalo se to zvládnout jen s pomocí pečovatelské služby a senior-taxíku, který ji vozil na rehabilitace. Změnila se ale i psychicky. Stala se z ní věčně nabručená a nespokojená seniorka, která komanduje své okolí a kritizuje vše, co v nejlepším úmyslu udělám. Bývala jsem dcerou, která svou mámu poslouchala a ctila, ale teď se role obrátily. Ona se mění v nesvéprávně dítě a já jeho opatrovnici: jenže to si uvědomuje jen jedna z nás, totiž já.

Mám novou noční můru. Mamka zatím bydlí ve svém bytě a já i moje dcera kmitáme. Jak nám čas dovolí, uklízíme, žehlíme, nakupujeme, vaříme a obíháme knihovnu, lékárnu a úřady. Domov seniorů maminka kategoricky odmítá a myslí si, že vlastně všechno zvládá jako dřív. Já ale vím, že stačí už jen hodně málo a sama doma prostě nebude moci zůstat. A co pak? Odložit mámu do „ústavu“, nebo snad přestat pracovat a věnovat se jen jí?

Jak také fungují domovy pro staré lidi, mi napověděla pohlednice z dovolené, kterou posílala kamarádka svému tatínkovi do podobného zařízení.

„Adresát: JUDr. et MUDr. Arnošt K…, ty píšeš tátovi na pohled všechny jeho tituly?“ Ptala jsem se proto, že pan K. prodělal několikrát mrtvici, ležel nepohyblivý na lůžku a nedokázal sám číst.

„To já píšu sestře, víš? Ona ho pak dojde častěji přebalit,“ vysvětlila mi kamarádka.

„Maminko, pomoz mi!“ Prosila další moje zoufalá známá, když seděla u své matky v nemocnici a nevěděla, jak se o ni, částečně ochrnutou, postará. Samozřejmě chápala, že pomoc už od ní čekat nemůže. Byl to jen výkřik dítěte, zakořeněný v každém z nás - ve stávající situaci ovšem formule dávno neplatná…

Odkazy k tématu:

http://m.mesec.cz/aktuality/patrite-k-sendvicove-generaci-pece-o-deti-a-rodice-se-vam-zapocitava-do-duchodu/

http://www.novinky.cz/finance/240957-cesi-casto-nemaji-penize-na-peci-o-sve-stare-rodice.html

www.predcasnyduchod.cz