Moje dcera Ela pracuje v recepci jedné velké mezinárodní společnosti. Je to mladá pohledná dívka, maličká, drobná, ale s ženskými tvary a roztomilou, stále spíš dětskou tváří – není proto divu, že má hned spoustu obdivovatelů.
Na pultu recepce ve tvaru podkovy přistane tu káva, tu květina ze zahrádky, tu zmrzka z Mekáče.
Její kolega Tom je taky pohledný mladík – nosí Ele vlastnoručně upečené buchty a jeho oblečení je vždy podle nejnovějších trendů. Není nikterak překvapující, že Tomovým partnerem je Jožin a žijí spolu v harmonickém vztahu. Toma jen trochu štve, že když si připraví na ráno promyšlený outfit, Jožin je schopný mu sebrat oblíbené tričko a natáhnout si ho sám pod svůj vytahaný svetr. Taky Tomovi nosí příznivci do recepce tu čokoládku, tu obložený chlebíček.
Ráno projdou kolem recepce všichni zaměstnanci firmy a začnou svůj den pozdravem se svým oblíbeným recepčním, který jim vydá klíč od kanceláře. Situace začíná být ale trochu nepřehledná.
„Ahoj maličká,“ řekne vždy Ele manažerka obchodu hlubokým altem a mrkne na ni lačným okem. Její kalhotový kostým je vždy strohý a elegantní, černý nebo šedý, pohled ocelový. To je prostě chlap! Zato nesmělý člen IT týmu se jen usmívá – podle hlasu potom taky každý pozná, že on je tak trochu ona. Ovšem vedoucí firemní prodejny je jiný formát, miluje barevné košile, kravaty a doplňky, a za své zaměření se nestydí – na první pohled je to ale dokonalý muž.
Tak nevím, lidi by se měli asi posuzovat jinak než podle pohlaví. Ona ta něžná Ela je sice na kluky, ale když toho svého úkoluje po telefonu, je hned jasné, že v jejich vztahu je ona ten „taťka“. Živě si taky vzpomínám na loňskou Velkou pardubickou: moje holčička se tehdy projevila jako otrlý hazardní hráč s ocelovými nervy.
Sledovali jsme přímý přenos slavného dostihu v jedné restauraci. Celá naše společnost věděla, že si Ela vsadila na favoritku Orphee des Blins, ale co nám neprozradila, to byla VÝŠE sázky! Na velké obrazovce se zatím odehrávalo drama až do posledních metrů překážkového dostihu. Nádherná hnědka Orphee bez zaváhání překonávala nástrahy pardubického závodiště a přímo létala přes překážky za mohutného povzbuzování přítomných sportovních fanoušků. Nejvíc byla slyšet moje dcera, která kobylku nabádala k výkonu slovy: „Miláčku, jeď, jeď!“ Když se koně blížili k cílové rovině, Ela už nevydržela ani sedět, poskakovala před obrazovkou a vyřvávala: „Musíš, Orfíku, přidej, to dáš!“
To už mi bylo trochu divné. Taky jsem si vsadila tři stovky, ale při kurzu, který byl na favorizovanou kobylu vypsán, žádná ohromná výhra nehrozila…tak proč Ela tak vyvádí?
Adrenalinový závod byl konečně v cíli. Loňská vítězka Orphee po tuhém boji porazila dotírajícího Al Jaze a opět vyhrála. Ochraptělá Ela se zhroutila na židli, zhluboka se napila piva a pak nám ukázala svou sázenku: na vítězství hnědé klisny vsadila všechny své úspory v řádu desetitisíců korun!
Nastalo ticho. Dívka se srdcem jako kníže Rohan nás naprosto ohromila. Když jsme se trochu vzpamatovali, její kamarád Martin to pak řekl za všechny: „Jediná, kdo tady „má koule“, je Ela!“
Jak o tom píše Karel Čapek v Obyčejném životě – v každém z nás žijí i naši předkové, naše EGO v sobě ukrývá mnoho různých osobností a tak nikdo není tak úplně průhledný a obyčejný, jak se zdá na první pohled. Nejsme jen muži a ženy, dobří či špatní, schopní nebo neschopní. Všichni jsme prostě jedinečné bytosti, boží (či vesmírná) stvoření…
