Mína procházela rozlehlým domem a zkoumala terén. Co viděla, se jí líbilo: bude tu dost práce a tak i výdělek bude větší. Jenom než vycídí dvě obrovské koupelny! Z výsledků svého snažení ale měla vždy radost, bez ohledu na peníze.
Líbilo se jí, když klienti žasli, jak je jejich domov najednou útulný, polštářky na gauči načančané a čisťounké prádlo složené ve skříni.
Mína byla totiž hospodyně – altruistka. Rozmazlovala své zákazníky čerstvě uvařeným gulášem na přání, pohlídala děti a vyvenčila psa, dojela nakoupit. Všichni si mohli být jisti, že nejen přiveze požadovaný nákup, ale ještě vše nakoupí „v akci“, aby klientům ušetřila peníze.
Tenhle kšeft jí dohodila sestřenice - majitel vily byl její šéf, velkořezník a uzenář, zakladatel firmy Maso Masíčko. Bylo to vtipné, ale Jiří Masíčko se tak opravdu jmenoval a jenom využil své příjmení při budování značky. Dařilo se mu dost dobře: maso a párky půjdou přece vždycky na odbyt a kvalitu si uměl ohlídat. Pan Masíčko byl totiž velice schopný člověk, to poznala Mína hned.
„Přeberte mi oblečení v šatně a co se vám nebude zdát, vyhoďte,“ dával Míně instrukce, když nastoupila službu.
„Tuhle bundu mám rád, tak kdyby se vám podařilo zašít tu dírku, rád bych ji ještě nosil. Tady jsou klíče od domu a od branky a peníze si vemte támhle v šuplíku,“ šokoval hospodyňku nakonec. Poté ji nechal v domě samotnou. Mína s lyžařskou bundou značky KILPI v ruce otevřela šuplík a jen polkla: bylo to tam odhadem sto tisíc korun v různých bankovkách.
„Je velkorysý a má ve mě důvěru,“ říkala si a v duchu zahrnula svého nového klienta uznáním a obdivem.
„A ke všemu je to pěkný chlap,“ povzdechla si zasněně, ale pak už se dala do luxování obrovského baráku. Majitel tohohle luxusního bydlení ji taky upozornil, že někde jsou umístěné kamery, ale nevěděla, jestli jsou zapnuté stále, nebo jen když je dům prázdný. Mína si představila, že pan Masíčko bude sledovat kamerový záznam jejího úklidového snažení, a tak si několik hodin ani nesedla. Jela prostě jako stroj a její šatová zástěrka, kterou si vždycky do práce oblékala, byla už na některých místech mokrá potem. Taky byla dost krátká, takže když se předkláněla třeba při uklízení nádobí do myčky, mohl by velkořezník zahlédnout i její trošku tučnější stehýnka…
Její myšlenky se začaly ubírat podivným směrem, tak si Mína dala přece jen krátkou přestávku a zašla si ven na cigaretu. Proč by to vlastně nebylo možné? Nemohl by se klobásový princ zamilovat do své hospodyně? Každý zná pohádku o Popelce – a Masíčko byl přece vdovec! Proč by si ho nemohla získat svou pracovitostí a péčí? A přidá-li k tomu ještě trochu svádění, to by bylo, aby se nechytl!
Venku se už začlo stmívat, když skončila svou práci. Kuchyňský dřez se leskl jako diamant, snad ještě trochu víc než umyvadla a záchodové mísy. Zbývalo jí už jen přežehlit pár košil, které měla připravené v pokoji v prvním patře. Najednou uslyšela z přízemí hluk a po chvíli šumění sprchy. Masíčko se vrátil domů dřív, než předpokládala – Mína se vrhla k zrcadlu a snažila se trochu dát do pořádku svou upracovanou fasádu.
Když se zezdola ozvaly kroky, zavolala na pána domu, aby se nelekl, že je ještě v domě. Zřejmě ji ale neslyšel a po chvíli kroky zazněly na schodišti do patra. Hospodyňka opět zkusila nahlas pozdravit, ale žádné reakce se nedočkala. Vykoukla tedy ze dveří – a krve by se v ní nedořezal: řezník chodil po domě nahý, jak ho pánbůh stvořil! Nevzrušeně prošel kolem Míny, vzal si jednu z vyžehlených košil a bezeslova zase odešel. Té, která měla na svědomí tu voňavou košili a málem nechala ruce na vyčištění každého koutu jeho nabubřelé barabizny, si ani nevšiml.
Novodobý zbohatlík Masíčko zkrátka nebyl žádný princ, spíš přezíravá svině. Mína se z Popelky proměnila zpátky v obyčejnou čtyřicátnici, co si musí tvrdě vydělávat na živobytí. Jen večer za oknem vykouzlil na obloze oranžové červánky a proměnil se v pohádku…
