Zlobí se učitel autoškoly na zpomalenou blondýnku: „Řekl jsem - objet!” „Dobře, pane Nováku. Sice nemám vůbec hlad, ale když teda chcete, můžete mě pozvat ...”
Jsem sice blondýna, ale fórky z autoškoly se mě až donedávna netýkaly, řidičský průkaz vlastním totiž od mládí. Kdysi jsem jezdila naším rodinným vozem, ale poté, co v něm můj bývalý manžel navždy odfrčel, neměla jsem moc příležitostí získat řidičské zkušenosti. Myslím, že dobrým řidičem se člověk stane, až když má svoje auto a řídí nejlépe každý den. To se mi bohužel nepoštěstilo, za volantem jsem neseděla nejmíň patnáct let.
Vůbec mi nevadí chodit všude pěšky a zřejmě bych u toho zůstala, kdyby mě okolnosti nedonutily znovu vstoupit do divoké řeky silničního provozu. Moje maminka totiž ze zdravotních důvodů přestala řídit, ale protože si sama nedojde ani nakoupit, ani k lékaři, ani nikam jinam, jaksi samozřejmě přepokládala, že od ní převezmu její starou škodověnku a začnu ji vozit. Aby si mé taxikářské služby pojistila, vytasila se s poukazem na pět kondičních jízd v autoškole Čásek a syn.
Blondýnka na křižovatce. Z auta vystoupí totálně vytočený chlap a křičí na ženskou za volantem druhého auta:
„Ty krávo, dělala jsi někdy řidičák?!“
A blondýna odpoví: „Určitě víckrát než ty, debile ...!“
Nebylo co řešit. Musela jsem přemoci nepříjemný pocit nejistoty a fakt, že jsem se jaksi ocitla znovu ve škole. A v hlavním předmětu jsem pěkně plavala. Zvýšení mé řidičské kondice (prozatím takřka nulové) se ujal sám majitel autoškoly, pan Čásek senior. Měl všechny předpoklady k výkonu svého nelehkého povolání: impozantní zjev obrovitého chlapa, uklidňující bas a velké teplé tlapy, které občas přiložil na mé chvějící se ručky, svírající volant či řadící páku.
„A dejte si tam dvojčičku, dámo,“ pravil pan Čásek, když jsme poprvé vyjeli z parkoviště, a mně bylo jasné, že jde do tuhého.
Přes veškerou snahu byla má první jízda tragikomická. Můj velký učitel měl i velké auto, a já nevěřila, že se s ním vejdu do jízdního pruhu, neřkuli dokážu zaparkovat. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala synchronizovaně šlapat na pedály a ještě při tom kroutit volantem a zapínat blinkr. Auto cukalo a řvalo jak tur, ale hlavně, že pan instruktor neztrácel klid:
„Dejte si tam trojčičku, dámo, a když Vás někdo předjíždí, nemusíte zrychlovat!“
Ale nějak to šlo, vylovila jsem v paměti již dávno zasuté řidičské dovednosti a po váhavé jízdě okresními silničkami mě pan Čásek navigoval do města. Následující tři vyučovací hodiny jsem projížděla městem, překonávala úskalí křižovatek, kruhových objezdů a přecpaných parkovišť, kde mi nalajnovaná parkovací místa připadala jako pro dětská autíčka.
Instruktor v autoškole: "Teď přidejte plyn."
Blondýnka: "Co si o mně myslíte - že jsem blbá? Jsem v autě a ne u sporáku."
Poslední kondiční jízdu jsem chtěla absolvovat již se svou Felicií. Přerostlého instruktora jsem donutila vtěsnat se na sedadlo spolujezdce a chystala se vyrazit.
„Kdybyste hledala klíče od zapalování, máte je zvenku ve dveřích, dámo,“ upozornil mě nevzrušené pan Čásek. Jak se ukázalo, byla to osudové zdržení. Když jsem konečně nastartovala, uslyšeli jsme ze zadní části vozu ránu a poté jsem ve zpětném zrcátku spatřila něco neuvěřitelného: díru uprostřed zadního okna, které se celé rozprsklo a střepy se sypaly dovnitř autíčka.
Ostřílený učitel se stoickým klidem vystoupil z vozu a šel obhlédnout situaci. Já byla v šoku. Ukázalo se, že zadní sklo rozbila šiška, spadlá z převislé větve smrku u parkoviště – na zemi se jich válelo několik, takže nevím, která přesně to byla, ale všechny vypadaly celkem normálně a žádná neměla např. ocelí vyztuženou špičku.
Co teď? Pan Čásek byl muž činu a džentlmen. Okamžitě mi telefonicky domluvil výměnu skla u svého známého v servisu, ale mělo to háček. Museli jsme auto dopravit do opravny v nedaleké vsi a potom se nějak dostat zpátky. Zbývalo jediné: instruktor pojede svým autem a já (sama!) ve Felicii za ním.
Stíhací jízda v autě s rozbitým sklem byla mojí závěrečnou zkouškou. Podařilo se mi vyhnout se protijedoucím náklaďákům a z přecpané komunikace odbočit vlevo. V pořádku jsem dojela do servisu a usoudila jsem, že až budu mít autíčko opravené, vyrazím už na silnici sama.
Samolepku s velkým písmenem Z, označující začátečníka, mám na kapotě nalepenou, takže bych chtěla apelovat na všechny spěchající řidiče: Nelepte se mi na zadek, protože bych vám při rozjíždění na křižovatce mohla poněkud nabourat předek. Stejně tak je zbytečné, když budete zoufale mlátit hlavou o volant, jako že vás má pomalá jízda zdržuje. Pravděpodobně si toho stejně nevšimnu, vaše nadávky neuslyším a pojedu prostě tak rychle, jak to zvládnu.
Dámy a blondýny za volantem prostě byly, jsou a budou. A jednou možná budete rádi, když vás nějaká taková odveze do nemocnice nebo na pivo…
