Na počátku byl kostel. Ve 12. století ho nad starou řekou Vltavou nechala postavit paní Zdislava, matka velmože Jiřího z Milevska. Románský kostelík stál osamocený u řeky, která se jako modrý had kroutila mezi loukami a skalami.
Byl zasvěcen sv. Bartoloměji, ale podle barvy zdiva se mu říkalo Ruffa Ecclesia – červený kostel. Dal jméno postupně vznikající osadě Červená a také říčnímu úseku odtud až ke Zvíkovu, plnému peřejí a zrádných tůní. Červenské proudy, divoké a nebezpečné, byly postrachem vorů a lodí, a tak se kostelík stal pravidelnou zastávkou a místem modlitby plavců za zdárnou plavbu…
Ve 20. století se Červená nad Vltavou rozkládala na obou březích řeky, byla tu škola, fara, četnická stanice a několik mlýnů, restaurací a penziónů pro výletníky a vodáky. Budovatelská 50. léta znamenala ale zánik tohoto oblíbeného letoviska – bylo rozhodnuto, že 47 domů nenávratně pohltí orlická přehradní nádrž. Kostelík se samostatnou zvonicí a přilehlým plaveckým hřbitovem měl být původně též zatopený, ale zřejmě byl Bohu opravdu milý, protože „andělé“ v podobě tří pražských památkářů, Hacara, Kotrby a Vaněčka, iniciovali v r. 1958 jednání o záchraně kostela. Tito pánové po obhlídce místa doporučili zachovat kostel pro nespornou památkovou hodnotu: hlavně unikátní „vysoce vypjatou žebrovou klenbu presbytáře“, možná nejstarší tohoto typu v Čechách.
Jak už v té době bylo zvykem, političtí vládci regionu nesdíleli žádnou přecitlivělost památkářů ohledně historických památek, jež měly padnout za oběť vodnímu dílu. Národní výbor v Milevsku se vyjádřil v tom smyslu, že si drahou záchranu „svědka církevního tmářství a feudalismu“ rozhodně nepřeje a také se pozastavil nad finanční náročností záměru v době, kdy neměl „dostatek prostředků na výstavbu daleko důležitějších akcí“. Jednání státních úředníků, památkářů a vodohospodářů se vlekla - nakonec doporučili zachování kostela v Červené. Ministerstvo energetiky a vodního hospodářství však definitivně zamítlo variantu zatopení památky až v r. 1960.
Mezitím probíhaly přípravné práce, navrženo bylo rozebrání kostela, očíslování a přenesení vzácných stavebních prvků na nové místo mimo zátopové území. Původní bloky byly nově dozděny do středověké podoby kostela – byly zrušeny např. schody na kůr, přistavěné později.
Podle tehdejšího ministra školství a kultury Kahudy měla být v kostele zřízena expozice, která by byla „svědectvím kladného vztahu socialistického státu k památkovému dědictví“, ale naštěstí se tak nestalo.
S velkým úsilím se podařilo přenést fragmenty středověkých fresek – s jejich záchranou se totiž začalo až v době, kdy byla odstraněna střecha a malby poškodila voda… O vnitřní vybavení se přihlásila církev, zvony se už do nové stavby nevrátily a další mobiliář se později stal kořistí zlodějů. Interiér je tedy stroze vybaven lavicemi, oltářem, varhanami a obrazem se sv. Annou. Ten byl zázračně nalezen po nájezdu zlodějů, schovaný v sakristii za skříní.
Průčelí zdobí krásné sluneční hodiny s latinským nápisem, v němž je zakomponováno i jméno autora hodin - Josefa Kronbergera. Dle textu ukazují hodiny přesný čas v době jarní a podzimní rovnodennosti.
Součástí areálu kostela je také samostatné stojící zvonice. Ta byla postavena mnohem později než kostel a pro její údajně malou památkovou hodnotu byla odstřelena dynamitem a nově postavena její kopie.
V 19. století byl u kostela založen hřbitov. Rozkládal se na třech terasách ve svahu a byl plný zdobených litinových křížů.
Zbytky kamenných zídek, které hřbitov ohraničovaly, jsou při nízkém stavu vody stále patrné.
Jak to bylo s exhumací ostatků, nevědí přesně ani pamětníci. Prostý hrob s pamětní deskou najdete na půvabném lesním hřbitůvku v Květově – Svatém Janu.
Zde by měly být ostatky ze hřbitova v Červené uloženy. Dovede vás sem už z dálky viditelný farní kostel sv. Jana Křtitele.
V Květově je k vidění miniskanzen s krásně restaurovanými barokními statky.
A na konci vyprávění je zase kostel.
Když před Vánoci roku 1961 zaduněly nad zaplaveným údolím slavnostní salvy na znamení dokončení vodního díla, zmizela pod hladinou osada Červená a zůstal jen rozestavěný kostel, posunutý o pár desítek metrů nad zátopovou linii. Zkolaudován byl až v roce 1964 a dnes mu dělají společnost rekreační chaty, patřící k vesničce s podivným názvem Vůsí.
Původní kostel byl od řeky zdálky viditelný a upozorňoval na začátek obávaných Červenských proudů. Dnes se ztrácí ve vzrostlém lese a jen kamenné schody vedoucí od jezera vzhůru naznačují, že tam někde je. Němý svědek dramatické proměny Povltaví, který ale dokáže vyprávět svůj fascinující příběh, chceme-li mu naslouchat…
Kostelík přináleží k farnosti Květov a bývá přístupný jen dvakrát do roka. Týden po Velikonocích, kdy se zde koná tradiční „Provodní“ mše, u příležitosti začátku plavecké sezóny. Na podzim pak je tu sloužena mše o svátku sv. Bartoloměje.
Zdroje a odkazy:
http://kvetov.klastermilevsko.cz/bohosluzby-a-kontakt-cervena/
Jan Čáka: Zmizelá Vltava
Unikátní dobové fotografie a video:
www.znicenekostely.cz
https://www.ceskatelevize.cz/porady/873537-hledani-ztraceneho-casu/202324246000317-vltava-v-obrazech-33/
