„Je tady volno?“ zeptal se Antonín lehce zastřeným hlasem v rozpáleném autobusu linky Praha – Prokopov. „Pro Vás vždycky, pane,“ řekla jsem jako překvapeně, poté co jsem zvedla hlavu od tašky na podlaze. Můj pokus v panice strčit hlavu do písku jako zpovykaný pštros se nezdařil – Antonín si mě všiml a teď sedí vedle na sedadle, jeho levé stehno pálí jako roztopená kamínka a zlatožluté dračí oči se na mě smějí…
Znáte to, člověk si něco strašně přeje a zároveň se toho obává. Na setkání s Antonínem se těším od té chvíle, co občas začal jezdit z práce stejným spojem. Zároveň se toho ale děsím, protože málokdy po práci vypadám tak, abych se mu chtěla ukázat. Jako dnes. Téměř letní vedro mou fasádu věru nevylepšilo, kruhy pod očima už dlouhodobě nevylepší snad nic - s výjimkou skalpelu plastického chirurga - zplihlé vlasy v culíku korunují ten žalostný obraz. Chtěl bych tě potkat v lukách , přál si Fráňa Šrámek. Tak to by se mi taky líbilo, ale hlavně bych chtěla být neviditelnou muškou, abych se mohla nerušeně kochat krásou a šarmem svého spolucestujícího, a nemyslet přitom na roztékající se řasenku a zpocená záda.
Antonín mi vypráví o svém byznysu, neváhá přitom použít svůj erotický hlas a filmový úsměv, a já se na něj dívám s pocitem nastupujícího infarktu. Jediné, co mě napadá, je to, že s touhle výbavou udělá kariéru na Václaváku stejně jako na Wall street nebo kdekoliv si zamane. Bohatě postačí, když část jeho obchodních partnerů budou tvořit ženy nebo homosexuálové. S lehce neoholenou tváří vypadá jako intelektuál křížený s horolezcem, prostě vražedná kombinace.
Je to už nějaká doba, co jsme spolu měli žhavý románek, ale co je dnes ještě patrnější, je rozdíl 12 let mezi námi – v můj neprospěch, samozřejmě. Zatímco jemu přidal čas na mužné přitažlivosti, mně přibylo nanejvýš pár vrásek a kil navíc. Sakra, sakra, sakra!
Cesta nám uteče jako nikdy. Antonín flirtuje s lehkostí, s jakou tančil Vlastík Harapes v dobách své největší slávy, a já mu vracím smeče seč mohu. Najednou jsme před Prokopovem a mě až teď napadne nasadit si sluneční brýle – ještě jednou sakra, takže už mám i sklerózu!
„Asi začnu psát blog, Antonio.“
„Hmmm, to je na mě moc moderní,“ řekne mi na rozloučenou ten, který nejradši čte Shakespearea v originále, a jedno dračí oko na mě mrkne zpod hustých řas.
Tím líp, aspoň si ten chvalozpěv o sobě nikdy nepřečte.
