Dům z červených cihel se koupe v zimním slunci, které už brzy zmizí za lesem. Muž na přední terase se snaží zahlédnout na příjezdové cestě auto, ale silnice je opuštěná, pohlcená stíny hustých smrků.
Vítek před sebou vidí jen zasněženou krajinu a vzdálené šumavské vrcholky, ztrácející se v oparu.
Nikdo by tomu štíhlému hnědookému muži nehádal 80 let, a přece je tomu tak. Chystá se je dnes oslavit se svou ženou a všemi jejich dětmi a vnoučaty - to na ně čeká, ale zatím jen stíny tmavnou víc a víc, a tichá terasa se noří do soumraku.
K vysoké postavě muže se přidá druhá, menší a příjemně žensky zaoblená. Věra vtiskne Vítkovi do ruky hrnek teplého čaje a usměje se na něj jako vždycky, když mu nese čaj nebo kávu do dílny. Obejme ji kolem ramen a společně si užívají důvěrně známý výhled i vzájemnou blízkost - oběma běží hlavou těch společných dvacet let…
Jak byli nešťastní, když se už ve zralém věku poznali. Jak se ona zakoukala do jeho smutných očí a snažila se ho rozesmát, i když sama měla srdce na cáry. Jak se to zdálo beznadějné, protože je dělila vzdálenost, protože bylo tak těžké najít v sobě sílu a ještě jednou začít znova, od začátku.
Nakonec pochopil, že Věrka nechtěla bydlet v jeho domě, který postavil se svou bývalou ženou. Opustit dům, kde mu ji vše připomínalo, bylo bolestivé, ale byla to jediná možnost, jak jít dál. Chtěl ještě žít, oba chtěli.
A bylo to velké dobrodružství! Když prodali všechny svoje nemovitosti, měli dohromady tolik kapitálu, že si mohli vybírat z nabídky domů na prodej a nemuseli se omezovat cenou. Vesnička, kterou nakonec vybrali, byla spravedlivě vzdálena přibližně stejně od Strakonic, kam jezdil Vítek do práce, i od všech dětí.
Domek se zahradou byl líbezný, zařídili si ho venkovsky a přinesli si tam všechny svoje oblíbené staré věci, kterých se nechtěli vzdát. Peníze zbyly dokonce na auto pro Věru – ta vždycky toužila po kabrioletu, a tak jí Vítek koupil starší BMW řady Z, se kterým jezdila do vesnice do obchodu a blond vlasy za ní vlály.
Na příjezdovce se konečně objevují světla vozu, jednoho, druhého i třetího. Veselé hlasy se rozlétnou zahradou: „Babi! Dědo, vezeme ti dárky!“
"Bude to krásná oslava", oddechne si Vítek, "protože budeme všichni spolu".
-
Láska - to je to jediné, co může spasit svět a každé lidské srdce. Láska není pro slabochy a má takovou cenu, jakou za ni musíš zaplatit. Najít v sobě sílu je těžké, když člověk stárne a musí překonávat první bolesti. A nejtěžší je uchovat si víru, že sází na tu správnou kartu.
To proto je svět plný románů o štěstí a nešťastných lidí...
