Moje tetička je zkrátka dobrá hospodyňka. Zpracuje každou
potravinu, použije vše co již bylo použito třeba třikrát a pokud se to náhodou
nepoužije, tak se to schová.
„Co to vyhazuješ!“, křičí na mě, když neodhadnu své schopnosti a z večerních 3 nožiček párků si dovolím polovinu jednoho z nich vyhodit. Párek okamžitě putuje do lednice a je využit druhý den do sekané nebo do čočkové polévky.
Její jídelníček je tedy sestaven přesně tak, aby všechny potraviny, které náhodou zbudou z jídla předešlého, našly uplatnění v pokrmu následujícím. Poté se vše otáčí v bludném kruhu, dokud není lednice opravdu, ale skutečně zcela prázdná. Ale ani poté není nic ztraceno. I s prázdnou lednici se dají dělat divy. Nezapomenu, když jsem jí nečekaně navštívil zhruba před rokem. Moje první cesta vedla právě k lednici, která byla zrovna „jako po náletu“ – jak sama říkává. Ovšem již za 30 minut mě volala k večeři. Domníval jsem se, že jde o nemístný žert, kterému se nuceně zasměji, ale opečené brambory s cibulkou a česnekem, sypané mletou paprikou řadím mezi největší zážitky české gastronomie.
Jak jsem již psal výše, co se nespotřebuje se schová. Tak jako můj bratranec má často ve zvyku kupovat kilo hladké mouky pokaždé když jde do starého konzumu s obsluhou, jenom proto, že v dětství často pro matku mouku kupoval, stejně tak teta často nakoupí věci kterých má plnou skříň.
Jednou se rozhodla, že si po dlouhé době spolu vypijeme kávu. Samozřejmě turka. Jenže počáteční radost z dobrého nápadu zkalil fakt, že došel cukr. Ale podívá se, možná má ještě jeden někde v kredenci. A opravdu. Za chvíli již vítězoslavně vcházela do kuchyně s krabicí cukru v rukou. Když jsem ho převzal, uviděl jsem obal s etiketou, kterou jsem nikdy neviděl. Vůbec celý design krabice byl takový zvláštní. Asi nějaká retro akce cukráren slavící nějaké kulaté výročí vzniku, pomyslel jsem si. Když jsem ovšem krabici otočil, nevěřil jsem vlastním očím. Vytištěné datum výroby dokazovalo, že tento cukr je z roku 1983! Vážení tento cukr ležel na jednom místě v kredenci čtvrt století.
„No tak co tu stojíš, dej mi ten cukr, když ho ani neumíš rozdělat!“
Zkušeným pohybem nože byla krabice ihned připravena k vydání svých zásob a aniž bych stačil mrknout, měl jsem kávu oslazenou cukrem z dob, kdy jsem teprve pár let ťapkal po tomto světě. Oba jsme si na kávě dobře pochutnali, a když se celá krabice zhruba po měsíci spotřebovala, trochu jsem zalitoval, že v té kredenci přeci jen ještě chvíli nezrál.
Další příběhy o mé tetičce zde:
http://knava.blog.idnes.cz/c/29262/Nechcete-nekdo-lampu-s-rybickami-Zdarma.html http://knava.blog.idnes.cz/c/22968/Jak-mela-jednou-kartarka-pravdu.html
