V jedné překrásné vzdálené zemi plné zeleně a ostatního přírodního bohatství žil dlouhá léta kmen veverek. Veverky byla veselá stvoření, která celý den pobíhala po stromech a hledala oříšky, kterými jedinými se živila. Oříšků bylo dost a tak veverkám stačilo věnovat se sběru jen pár hodin denně a zbytek času mohly věnovat odpočinku a společné veselici. Z těchto bujarých veselic mezi veverčáky a veveřicemi každoročně vzešlo mnoho veverčích mláďat.
Veverky mezi sebou měly opravdu velmi dobré vztahy a tak si jednotlivé rodiny vzájemně pomáhaly. Staraly se také o staré a nemocné veverky. Byly chytré a tak dobře věděly, že i jim se může stát, že onemocní nebo zestárnou a nebudou si moci potravu shánět samy.
Proto každý den, když se veverky vracely z hledání oříšků, tak každá dala část oříšků do společné dutiny vyhloubené ve stromě. V této dutině bylo vždy dostatek oříšků pro staré a nemocné.
Veverky si za ta léta zvykly, že když budou nemocné nebo jednou zestárnou, vždy bude v dutině dost oříšků, aby je spolehlivě nasytily.
V nadcházejících letech však přišla na stromy plodící oříšky záhadná nemoc. Na každém stromě rostl už jen zlomek oříšků, které plodil v minulých sezónách. Pro veverky bylo těžší oříšky najít a tak i když hledaly skoro celý den, nedokázaly přinést tolik oříšků jako v minulosti. Dutina, kam si veverky schovávaly zásoby, se pomalu začala vyprazdňovat. Veverky z toho byly zkroušené, celý den se snažily najít dostatek oříšků, aby dutinu naplnily, ale nedařilo se jim to.
Protože byly veverky zkroušené, tak neměly chuť ani energii pořádat bujaré veselice mezi veverčáky a veveřicemi. Tím, že ubylo veselic, tak se také začalo rodit méně veverčích mláďat.
Čas běžel dál jako voda v potoce. V kmeni veverek začalo přibývat těch starých a nemocných a ubývat těch mladých, kteří shánějí oříšky. Dutina ve stromě byla skoro prázdná a veverky pochopily, že se nedostane na všechny, anebo alespoň ne v takové míře, aby některé z nich nestrádaly. Začalo být jasné, že každá veverka mimo toho, že bude odvádět oříšky do společné dutiny, bude si muset dělat ještě nějakou zásobu ve svém vlastním doupěti, jinak nebude mít nikdy jistotu, že nepozná bídu, nedostatek a hladovění.
Jednoho dne pár veverek, které byly chytřejší než ostatní, přišlo na to, že když oříšek zasadí, vyroste z něho strom, na kterém rostou další oříšky. Trvá to sice dlouho a ne každý oříšek se ujme, ale když vyroste strom, všechny oříšky, které se na něm urodí, patří veverce, která ho zasadila.
Veverky, které věděly, že je možné oříšek zasadit, neměly dostatek oříšků, aby mohly založit sad a měly tak šanci, že sklidí úrodu. Tyto veverky byly opravdu chytřejší než ostatní a tak si opět dokázaly poradit. Začaly nabízet ostatním veverkám, že si mohou své zásoby na stáří uložit právě u nich. Pověděly jim, že dokáží oříšky rozmnožit a slíbily, že ke stáru jim vrátí více oříšků, než si u nich důvěřivé veverky uschovají. O kolik jim vrátí více, bude záležet na tom, jak se jim bude rozmnožování oříšků dařit. Dohoda byla uzavřena.
„Chytřejší“ veverky se daly do pěstování a skutečně se jim podařilo po letech vypěstovat stromy a sklidit oříšky. Ve chvíli, kdy první „důvěřivá“ veverka byla stará a nebyla schopná shánět si potravu, mohly „chytřejší“ veverky splnit svůj slib a vrátit „důvěřivé“ veverce její oříšky i s několika oříšky navíc. Ze společné dutiny ve stromě, dostaly staré veverky také ještě něco na přilepšenou a tak se zdálo být všechno krásné. Ptáčkové opět příjemně cvrlikali a nezdáli se býti tak otravnými jako dříve. Nad celým lesem vyšlo sluníčko a zdálo se, že již nic nemůže narušit pohodu, která v celém kmeni veverek zavládla.
I přesto, že to nikdo nečekal, se přihodilo něco strašlivého. Staré veverky si začaly užívat oříšků, které si celý život střádaly a kvůli kterým i často hladověly. Jenže ty oříšky už vůbec nechutnaly jako dřív. Navíc když je veverky snědly, měly stále hlad. Veverky to vůbec nechápaly, oříšky vypadaly úplně stejně jako před lety, ale vůbec je nezasytily.
V tu chvíli veverky pochopily, jak byly krátkozraké. Žádná z nich netušila, co vykoná zub času na oříšcích. Schovávaly mnoho oříšků u „chytřejších“ veverek a když měly hlad, tak se nemohly ani najíst. Kvůli tolika odříkání během celého jejich života, dostaly ve stáří něco, co jim ke spokojenému životu stejně stačit nebude.
Od té doby veverky hospodaří se svými oříšky lépe. Zásoby oříšků si nechávají ve svém doupěti. Když se jim zdá, že se oříšky kazí, tak je raději snědí.
U „chytrých“ veverek si oříšky uschovávají jenom tehdy, když se jim do doupěte už nevejdou, ale nikdy si nemohou být stejně jisti, že se jim oříšky u „chytrých“ veverek nezkazí úplně.
