V jedné daleké zemi, na místě, kde nejhustší je les, žila svorně skupinka zvířátek. Každý den se radovala společně z krás přírody, užívala plody a bohatství, které jim skýtal jejich les. Přes den zvířátka pracovala, sháněla zásoby na horší časy a snažila se zabezpečit celou komunitu.
Pracovitá zvířátka vykonávala celou řadu různých povolání. Medvědi např. chránili celou skupinu před vetřelci. Bobrové stavěli příbytky pro všechna zvířátka. Jeleni měli na starosti sbírání ostružin a ostatních bobulí, které les skýtal. Každé zvířátko plnilo nějaké úkoly a bylo ostatním nějak prospěšné. Vše probíhalo ve vzájemné harmonii, zvířátka si navzájem vážila jedno druhého a věděla, že každý sám by neznamenal nic, že síla tkví v celé skupině.
Jak už to v bajkách bývá, jednoho dne se v tlupě zvířátek rozhořela pře. Pře byla tak velká a vážná, že ohrozila celé společenství a musely jí začít řešit ty nejchytřejší hlavy mezi zvířátky.
Problém byl v tom, že lišáci, kteří se starali o ostatní zvířátka, aby byla zdravá, začali mít pocit, že si jich ostatní zvířátka málo váží. Taky měli pocit, že musí pracovat víc než ostatní a navíc mají ještě večer hlad, protože jeleni se flákají a nasbírají v lese málo bobulí. Do čela nespokojených lišáků se jako mluvčí postavil jakýsi Bleengel, známý to lišák ryšavý. A ten zosnoval plán na to jak ze zvířátek dostat víc bobulí. A věřte milé děti, že ten plán byl v skutku ďábelský.
„Dej víc nebo zemři!“ Toto heslo se neslo celým lesem. Od tlamičky k oušku a od ouška k tlamičce si zvířátka předávala ten hrozný požadavek lišáků.
Krtci, kteří lišákům pomáhali v péči o nemocná zvířátka, byli znechuceni a nechtěli mít s tímto požadavkem nic společného.
„Krtci, nejste hodni toho, aby lišáci se na vás kdy ještě podívali s respektem, vy nevzdělaná lůzo“ pravil Bleengel.
Zvířátka byla nešťastná, bobulí bylo málo, co v takové chvíli dělat?
Situace byla bezvýchodná, zvířátka lišákům nevyhověla, nemohla dát více bobulí, letos se jich zkrátka tolik neurodilo. Lišáci tak začali ošetřovat jen ta zvířátka, která měla bobulí dostatek a byla ochotná se jich ve prospěch lišáků vzdát. Celý systém se změnil.
Jednoho dne šel Bleengel na procházku a ztratil se v lese. Než našel znovu cestu, byla už tma. Pospíchal domů, měl strach, že přijde pozdě a dostane doma držkovou a tak ve své zbrklosti uklouzl na stráni a ošklivě se potloukl. Naštěstí ho našli strážní medvědi a donesli ho k ostatním lišákům, aby mu pomohli.
„Ooo, to jsem rád, že jsem mezi svými“ hlesl tiše Bleengel.
„Bobule máš?“ zeptal se znuděně lišák, ke kterému Bleengela donesli.
Bleengel vytáhl z kapsi dvě bobule, které si sebou vzal pro všechny případy na procházku a prosebně natáhl ruku s bobulemi k lišákovi. Lišák koukne na bobule a řekne: „Dej víc nebo zemři!“
Bleengel jen nechápavě zírá na lišáka. Jak je možné, že po něm, nemohoucím, chce někdo bobule, když zde krvácí? Kde je cit, solidarita a poslání? Pak se Bleengel tiše rozpláče.... Jeho argumenty, které se ještě před pár týdny zdály tak silné jsou najednou nesmyslné... Další bobule nemá a moc dobře to ví... Věci nadcházející jsou nezvratné.
A ponaučení na závěr: Když chceš mít radikální názory, nos u sebe hodně bobulí...
