Letos v srpnu jsme se s rodinou vydali do chorvatského Igrane. Cesta nakonec proběhla docela bez obtíží a po krátkém hledání našeho apartmánu, který postrádal jakékoliv označení, jsme se ubytovali. Těšil jsme se na to jak si budu chodit každý den ráno zaběhat.
První den jsme si večer prošli městečko a já si vytipoval dvě možné cesty, kudy bych se mohl příštího rána rozběhnout. Jedna varianta byla po vedlejší silnici do Živogošče, ale ta se mi úplně nezamlouvala, protože některá auta, která tudy projížděla neměla daleko k metodám našich "driverů". Proto jsem si vybral raději druhou možnost, i když jsem vlastně nevěděl do čeho jdu. Při prohlídce městečka jsem objevil cestičku, která začínala v severozápadní části města za hotelovým komplexem a vedla nad pobřežím do městečka Drašnice.
Z GPS jsem zjistil, že cesta do Drašnice měří asi 5 km, takže by výlet tam a zpátky měl zabrat pohodovou hodinku běhu. Již při prohlídce jsem ale tušil, že se nebude jednat o úplnou procházku růžovým sadem, protože cesta vede až k hlavní magistrále, která je zhruba 100 výškových mětrů nad hladinou moře. Začal jsem to brát jako výzvu, protože doposud jsem běhal po rovině, kromě letos zaběhnutého Bakovského půlmaratonu.
Ráno jsem vstal kolem sedmé hodiny, přichystal si svoje "hi-end" běžecké boty za 800 Kč, nasnídal se a vyrazil. Cestu jsem zahájil seběhem do přístavu, abych začínal opravdu od hladiny moře a podstivě si nastoupal svoje výškové metříky. Již velmi brzy jsem měl však zjistit, že to vůbec nebylo potřeba :-)
Počasí bylo příjemné, od moře foukal svěží vítr a slunce příjemně hřálo do zad. Po pravé straně se tyčil monument pohoří Biokovo a po levé straně jsem měl krásně třpytivé moře. Prostě balada. Ze začátku ubíhala cesta poměrně dobře, sil bylo na rozdávání a elán rozhodně nescházel. Ovšem výběh zhruba na 4. kilometru to měl již brzy změnit.
Klusal jsem se svými 160 tepy za minutu do mírného kopce, podle údajů z gps zhruba tempem kolem 6 minut/kilometr. Profil se ale začal pomalu ještě více "utahovat". Písnička, která mi doteď příjemně zněla v uších se začala měniť na nepříjemný, uši trhající ďábelský jekot. Ah... Sláva. Ještě 30 metrů a na horizontu je rovinka. Ale, chyba lávky kámo. Na horizontu zatáčka a další mega turbo hovaďáckej výběh. Kouknu na tepovku a přečtu číslice 1 7 8. "Fuck Off s běháním" pomyslím si.... Dám ale hlavu dolů, nekoukám na horizont, kde tahle "prasečina" končí a začínám dupat. Kameny lítaj, smeká se to, trakce žádná. Uši mi naštěstí zalehly, takže neslyším tu na nervy lezoucí muziku. Ufff.. Jsem nahoře. Tepovka 187, stehna nalitá jak kdyby mi do nich někdo nastřelil dvoulitrovku pepsi coly, kolena se třesou jak osmnátce před maturitní komisí. Už není příjemné počasí. Je vedro jak v Chorvatsku. Tak a teď šupem dolu a pokud možno bez výronu v kotníku.
Po chvilce stabilizace je svět už zase barevný. Tak Johny, jedeme dál. Za kilometr se ovšem scénář opakuje v podobném duchu. Naštěstí se mozek poučil a při každém náznaku kopce už nepouští tělo do frekvence, která by znamenala infarkt miokardu.
Konečně dobíhám do mého cíle. Městečko Drašnice se probouzí ve slunci, které začíná vykukovat za pohořím Biokovo.
Běžím skrz celé městečko a stoupám teď již po silnici až k hlavní magistrále. Přede mnou obrovské hory, do kterých jakoby běžím. Je to zvláštní pocit, ze kterého se mi točí hlava.
Když doběhnu až ke spojnici s magistrálou, otáčím se a pomalu se vracím zpět. Vůbec již neřeším tempo. Mojím cílem je doběhnout zpět do apartmánu a udělat si silné kafe.
Vím, že mám před sebou dva výběhy, které budou pokoušet můj omezovač max. tepové frekvence, který je někde kolem 186 tepů za minutu. Doufám v to, že nazpátek jsou profily kopců trochu plošší a že to nejstrmější budu tentokrát sbíhat, nikoliv vybíhat. Tento předpoklad se rozplyne dříve než ho dokážu vymodelovat do představy rovinky, kterou lemují polonahé domorodky povzbuzující mě k megavýkonu :-)
Na posledním kilometru už si říkám, že to nedoběhnu, ale nakonec to dám. Přicházím do apartmánu, kde podstivě cvičí moje drahá polovička. Dám si sprchu, udělám kafe a za chvíli sedíme oba na terase a užíváme si ranního sluníčka po dobře odvedené "práci".
"Tak jaké to bylo?" ptá se mě můj miláček. "La boma" odpovídám. A už jen v duchu dodávám.. "ale Tobě by se to asi moc nelíbilo" :-)
