Zase balím na cestu. Tentokrát letím do Bruselu. V letadlech vždycky dodržuji přísná bezpečnostní pravidla, a tak poctivě odlévám všechny potřebné tekutiny do malých lahviček, přidávám zubní pastu a sčítám celkový objem, který smím vzít do svého palubního kufříku, aby nepřesáhl jeden litr. Prostě nechci mít na cestě žádné problémy...
Díky bezpečnostním opatřením na letištích značně omezuji svou cestovní kosmetiku i pohodlí a ty dva až tři dny to prostě musím vydržet. Moje "vodičky", které k životu potřebuji, by měly objem kolem 5 litrů (láhev Becherovky, kterou jsem dříve vozila jako případný dárek nebo úplatek, ani nepočítám). V Praze jsem prošla kontrolou bez problémů, tak hurá do centra Evropské unie. Poslušně kupuji na letišti předražené nápoje, neboť povolená decka minerálky by mi při čekání na odlet nestačila, obzvláště když let je opět opožděn.
Po dvou dnech jednání se vracím do Prahy. Bruselské letiště mne nepřivítalo moc vlídně. Při bezpečnostní kontrole opět vykládám do modrých plastových nádob průsvitný sáček s převáženými tekutinami, ne, žádné kovové předměty nemám, ani pásek, odkládám dvě tašky i sako a kabát.
Mé osobní věci již projíždějí rentgenem, já čekám na pokyn, abych mohl vstoupit do detekčního rámu: "Pííísk", ozvalo se. Ano, opravdu jsem to byla já. Asi dvacetiletá na krátko ostříhaná žena se mne zeptala, jakým jazykem hovořím: "Anglicky", špitla jsem, a pak už jsem se jen nestačila divit. Tato žena vzala obě plastové nádoby, které obsahovaly mé osobní věci, poponesla je na velký stůl a začala mne před zraky mnoha cestujících osahávat stylem, který jsem nikdy před tím od žádné ženy nezažila: dotýkala se intimních míst, sahala mi za pas kalhot, promačkávala stehna i zadek. Když mne ještě celou včetně rozkroku ojela ručním detektorem, přikázala mi strčit postupně jednu i druhou botu do dalšího detektoru. Pořád nikde nic...
Když skončila tato téměř osobní prohlídka, představení pokračovalo vysypáním všech mých věci z kabelky i kufříku, na stole se ocitly mé léky, brýle, kosmetické předměty, to vše včetně peněženky podrobně prozkoumáno pozorným zrakem kontrolorky a promačkáno jejími dávno již ne bílými rukavicemi.
Nic se nenašlo. Věci mi naházela zpět do tašek, pokynula rukou, že mohu odejít a odkráčela vyhlížet další vykulenou nešťastnici. Možná jsem byla trochu pod vlivem knížky "Předčítač", kterou jsem právě dočetla a která pojednává o bývalé dozorkyni v koncentračním táboře, ale musela jsem si chvilku sednout na lavičku, abych setřásla pocit hnusu a nabrala zpět alespoň část svého sebevědomí.
Přála jsem si vědět, jaké povinnosti a práva má cestující v letadle: jestli má právo se bránit, když je mu něco nepříjemné, jestli má právo si stěžovat. Na koho? Nevím... Ta soudružka kontrolorka, která má právo dotýkat se kteréhokoliv místa mého těla před zraky ostatních cestujících, neměla žádnou vizitku, aby byla identifikovatelná... Věc, která by měla být naprosto samozřejmá nejen v Bruselu, v centru té naší slavné Evropské unie, která řeší i to, jak velké smíme nakládat okurky.
Doma jsem přemýšlela, co mi mohlo v Bruselu při průchodu detekčním rámem pípnout. Kloubní náhrady zatím nemám, zubní plomby snad nepípají, nikde žádný kov. Když jsem večer lezla do vany, padl můj zrak na oblečení, které jsem ze sebe svlékla: "Jasně, kovová kostice v podprsence..." Jo, v Praze ani nepípla a v Bruselu si troufla. Za měsíc tam letím znovu. Je rozhodnuto - tentokrát poletím "naostro"...
