"To hraní s kostrami má jméno rakovina"

Z okna nemocnice pro dlouhodobě nemocné vypadá ten náš svět jinak. Směšně. Na polohovací posteli mezi hadičkami jen těžko chápete problémy, které ti blázni venku řeší. Ráno je světlo, večer je tma. A to se střídá každý den, a jednoho dne to skončí. Další den zase svítá - ale ten nový den už ve vašem životopisu není. Narodil se, žil, po dlouhé nemoci zemřel.

Dívám se na tvé hodinky značky Poběda napsané azbukou a přemýšlím, jak jsou staré, asi moc let. Vteřinová ručička spěchá do dalšího kolečka, velká ručička pak rozvážně ukrajuje další hodinu dnešního dne. Ty hodinky jsi nechtěla vyměnit za žádné jiné. Pravidelně jsi malým kolečkem na pravé straně hodinek opatrně natahovala pérko tak, abys ho nepřetáhla.

Připomnělo mi to chvíli, kdy jsem od tebe před mnoha lety dostala své první hodinky. Řekla jsi, abych zavřela oči, a do dlaně jsi mi položila malé hodinky s koženým pásečkem. Koupila jsi je v NDR a vystudovaly se mnou celou základní školu.

Chtěla jsi mít hodinky na své vyhublé ruce pořád i v nemocnici. Kožený pásek byl zapnutý na poslední dírce tak, aby ti hodinky z té hůlčičky nespadly. Ta dírka není vůbec opotřebovaná jako ty dírky před ní. Chtělas je mít pořád na ruce - asi pro ten pocit každodenní normálnosti člověka, který musí sledovat čas. Občas ses na hodinky zběžně podívala, jako bys někam spěchala a hlídala každou minutu. Poběda je rusky vítězství.

Když jsem ti předčítala z novin nejnovější události, dívala ses na mě udiveně, jako bys nechápala, že někdo něco takového může vůbec řešit. Už ti bylo jedno, co říkal náš pan prezident, co vláda a parlament, bylo ti jedno, že budou zase brzy nějaké volby, i to, že počasí je na únor hodně netypické. Nekřičela jsi "góól!", když jsme ho na olympiádě náhodou dali. Tvůj svět už to nebyl. Už jsi se mnou o ničem nediskutovala, nesnažila se hájit svůj od mého odlišný  názor. Jak ráda bych tentokrát ustoupila... 

Celý život jsem nevěděla, že se umíš modlit. Poslouchala jsem tvé tiché modlitby a uvědomila si při nich, že já sice umím nazpaměť úryvky z Evžena Oněgina v ruštině, ale že mi to potřebný klid do mé duše, až bude opouštět tento svět, asi nepřinese. Pozorovala jsem tvé sepjaté ruce a přemýšlela o tom, kolik dobrého pro nás udělaly.

Velká ručička na tvých hodinkách stála, když nám je v nemocnici vrátili. Pérko už nikdo nenatáhl. Každý den ráno, když svítá, malým kolečkem na pravé straně hodinek dodám ručičkám potřebnou energii na celý další den. Možná pro to, aby mi připomínaly, jak málo času máme. Možná proto, abych si každé ráno uvědomila, proč tady jsem.

Možná proto, aby mi připomínaly tebe...