Už v ranném věku, když dítko začne poznávat barvy (holčičky prý dříve než hošíci - ale to je zas nějaký výmysl feministek), vtloukají mu vychovávatelé do hlavičky, že červená barva znamená Stůj! Někteří zarytí komunisti to sice neradi přiznávají, ale je to tak zavedeno a platí to po celém světě. A dokonce i v Anglii...
Červenou barvu nemám ráda - skoro vždycky totiž přináší nějakou "stopku". "Svítí-li červené světlo, nevstupujte", "červená karta - fotbalisto, pro dnešek končíš", chlapec se červená - asi s ním nic nebude. Červená zastavuje vlaky, auta, parníky... (O komunistech a jejich červených hvězdičkách, které se posléze přeměnily v červené třešničky ani nemluvě, tenhle článek nemá být pro rubriku "Politika".)
Červená na křižovatce znamená Stůj!. Autem si vjet netroufám, i když někdy těsně projíždím na oranžovou. Ale jako pěšák jsem dost nedisciplinovaná. Říkám si: "Semafory jsou na to, aby regulovaly provoz. Když ale daleko široko nic nejede, není co regulovat, já jdu." Ano, občas přecházím silnici na červenou. Téměř pořád totiž někam spěchám. Přeběhnu, přestože "panáček" čeká. Nakonec - vždyť jsem panenka...
Jednou jsem také někam pospíchala a přeběhla přechod na červenou. Hned za křižovatkou mne zastavil městský policajt, který tam stál opřený o semafor. Chtěl po mně občanský průkaz. Omlouvala jsem se, že jsem byla zamyšlená nad svými problémy a že jsem červenou přehlédla. Policajt mi odpověděl: "Mně nevadí, že jste přehlédla červenou, ale mně vadí, že jste přehlédla mne! Bude vás to stát tisíc korun." No, nakonec nestálo, moc jsem slibovala, že se polepším a znovu se omlouvala.
Zase někam letím na poslední chvíli. Na křižovatce u našeho domu svítí tradiční červená. U přechodu stojí a čeká stařičká paní učitelka z naší školy, která učila na základce mne i moje děti:
"Dobrý den. Klidně pojďte, paní učitelko, nikde nic nejede, tady je ta červená strašně dlouho", pobízím ji. Paní učitelka se na mne přísně podívala a řekla:" Celý život jsem učila děti, že se chodí na zelenou. A já jsem jen zestárla, víte, ještě jsem naštěstí nezblbla."
Zastyděla jsem se, jako kdyby mne pan školník přistihl, jak jedu dolů z druhého patra do přízemí po zábradlí. Uvědomila jsem si, jak strašně naší společnosti chybí moudří učitelé. Kde jste, učitelé a vychovatelé národa?
Smekám před vámi klobouk, paní učitelko...
