Přiznávám, že jsme 1.1.1990 odpoledne narušili hraniční pásmo

Možná se mne jednou vnoučata zeptají:" Babičko, a co to bylo vlastně to hraniční pásmo?" Tedy doufejme, že se mne na to zeptají a že obsah toho slova jim bude naprosto vzdálený a neznámý.

Silvestr roku 1989 byl strašně náročný na játra. Nejprve nám zvolili Vaška Havlů na Hrad, a pak jsme o den později vstoupili do roku, který měl celý náš dosavadní život změnit. Bouřlivé rozloučení s rokem 1989 bylo jak rozloučení se všemi těmi léty totality, které nám přinesly tolik nesvobody a ústrk. Nebylo divu, že jsme na ten úplně jiný Nový rok chtěli zažít něco velikého, vzrušujícího, nezapomenutelného. Ten konec roku jsme  s několika přáteli a kupou dětí od 1 - 7 let oslavovali nedaleko státní hranice se Západním Německem.

Ani nevím, kdo přišel s tím bláznivým nápadem vyrazit na Nový rok na krátký turistický výlet do hraničního pásma, kam se nikdo z nás nikdy nepodíval, ačkoli jsme mnoho let žili nedaleko. Zaparkovali jsme auta v poslední povolené vesnici a vykročili jsme s celou to hordou malých děcek do míst, kde se dosud pohybovali jen příslušníci pohraniční stráže, lesní dělníci a narušitelé. Šli jsme těsně podél drátů, v kterých zřejmě stále protékal elektrický proud, netroufli jsme si to vyzkoušet. Tabulky s varováním, že vstupujeme tam, kam se bez povolení nesmí, nám připomínaly, že zcela vědomě pácháme trestný čin.  V té obrovské euforii z konce komunistického státu přestaly fungovat všechny obranné mechanismy, dokonce i ty mateřské, které by měly chránit děti, a my jsme si šli do hraničního pásma požádat o průšvih.

Naše dovádění a obrovská radost ze svobody nebrala konce, dokonce jsme vydolovali ze země jednu tu úžasnou hraniční pásmo vymezující tabulku. Chtěli jsme si ji odnést domů na zahradu jako památku na to, jak se v této zemi dříve žilo. Dříve?

Usadili jsme všechny děti na klády a rozdělili jim svačiny. Děti vesele štěbetaly, honily se po cestě, když se odkudsi přiřítil vojenský gazík. Prudce u nás zabrzdil, z auta vyskočili dva "psohlavci" s vlčákem, ozbrojení až po uši. Jeden na nás zamířil samopalem, ten druhý zařval: " Okamžitě opusťte hraniční pásmo, máme hlášené narušitele s rozkazem je zadržet". 

Děti dál žvýkaly své obložené housky, ani my dospělí jsme se nijak nepolekali. Jen ta hlaveň, která na nás mířila nebyla moc příjemná a ten vlčák se taky netvářil tak, že by chtěl podrbat pod bradou.

"Ale soudruzi, už jste tady zbyteční, Havel dal rozkaz, abyste odsud vypadli, tak jsme vám to přišli vyřídit", řekl neohroženě jeden z nás, trošku posílen fernetem z čutory. "Žádný takový rozkaz jsem od velitele neobdržel, opakuji, abyste opustili hraniční pásmo, kam je vstup přísně zakázán". " Mami, ten pán má pistol jako já, jenže já jí mám na vodu", řekl Míša a loupal si mandarinku. " Však my už jsme stejně chtěli jít, jen počkejte, až se děti nasvačí, vidíte, že mají hlad", řekla jsem já, jako by bylo naprostou samozřejmostí, že narušitel se nejprve musí nasvačit, než bude zatčen a uvězněn.  

"Mami kakat,", pravilo batole. No jasně, trávicí trubice se dala do pohybu. Tak holt musí vojsko ještě počkat, až si Tomášek udělá hovínko, abychom pak mohli zmizet zpět za železnou oponu.

Na křižovatce, kde stála vojenská pozorovatelna, jsme potkali vojáčka, který se naštěstí netvářil tak přísně jako ten poručík se samopalem: "Odkial ste došli, boha jeho", pítala sa nás slovenský vojáčik,  "jaj, z Prahy ste, tam sa to teraz všetko zmenilo, naozaj, počúl som".

"Pane psohlavče, už se tady na to vykašlete, tady končíte, je konec, konec, slyšíte, celej ten tyjátr tady jde do ryti, chápete, člověče? "Šak viem, tiež už ma to tady serie, išel by som dom". "To choďtě a velmi rýchlo..."

To, do jakého nebezpečí jsme děti zavedly, nám došlo až večer, když jsme celou příhodu vyprávěli v hospodě místnímu lesníkovi: " To jste měli velký štěstí, jsou to raplové. Dostanou rozkaz střílet a moc nepřemýšlejí, ty jsou na to extra vybraný a psi vycvičený. A teď cítí, že přijdou o chleba. No, děkujte Bohu, že se vám nic nestalo."

Tu noc děti nespaly moc klidně: " Evo, jdi si k Zuzce, probudila se a brečí".

"Zuzi, copak se stalo, něco se ti zdálo, viď?"

"Mami, a ten pán nás chtěl opravdu zastřelit?"

"Ale kdepak, beruško, to byla jen taková hra, taková bojovka, víš, co jsme si pro vás vymysleli."

"A tu pušku měl vopravdickou?"

"Ale ne, to byla taková hračka, víš, ta vůbec nestřílí", snažila jsem se z toho trochu vylhat.

"Aha, jako má Rumcajs, viď. Na žaludy".

"No, možná na kaštany, byl to prostě taky takovej loupežník, víš? Tak už spinkej, to byl jen zlý sen, viď? Tak si pusť nějaký hezčí a už na to nemysli... Dobrou..."

Snad to byl všechno jen zlý sen, který se už nikdy nikdy nevrátí...