Pravice a tradice

"Problém v této zemi je ten, že se tady málo hulí, že tady hulení nemá vybudovanou žádnou tradici", říká herec Jiří Macháček ve filmu Samotáři. V této zemi nemá vybudovanou tradici více věcí - například pravicová politika.

Na mikulášském kongresu ODS se bude rozdávat nadílka - komu cukrátka, komu uhlí a brambory? Kdo řekne Mikulášovi nejhezčí básničku, asi vyhraje. Do nekonečna se bude rozebírat neúspěch této strany v podzimních volbách ze všech úhlů pohledu - kdo za co může, kdo je hlavním viníkem, kdo by měl odejít, komu setnout hlavu. Vždyť v  poslední době nečteme v politických komentářích téměř nic jiného než analýzy volebních výsledků. Může to být ale všechno taky trochu jinak...

V této zemi vládli čtyřicet let komunisti po té, co téměř deset let trvala druhá světová válka včetně likvidace jejích následků. Zbytek generace, která ještě zažila první republiku, již příliš do chodu našeho státu nezasahuje.  Kdo ze současných obyvatel produktivního věku v naší republice má zkušenosti s pravicovou politikou?

Počátkem devadesátých let po pádu totalitního režimu získávala pravice hlasy zejména díky tomu, že to byla po tolika letech totalitní vlády obrovská změna a všichni věřili, že může být jedině k lepšímu. Lidé byli ochotni přijmout i velmi nepopulární opatření a všechno, co se jen trochu podobalo bývalé vládě komunistů, nemělo šanci na úspěch. Nazvala bych tuto fázi v našich dějinách fází zamilovanosti do slibovaných změn - zamilovanosti tak, jak ji známe v běžném životě. Člověk se zmítá v emocích, mnoho nepřemýšlí a nechá se unášet slastnými představami a sny. Lidé tehdy příliš nevnímali realitu a věřili slibům tehdejších vlád - například, že do pěti let se budeme mít stejně tak dobře jako lidi v Rakousku.

Té zamilovanosti prostě s časem ubývá,  život není jen růžový, přicházejí problémy, o to více nastupuje rozum, ale i špatné lidské vlastnosti - jako je sobectví, závist, lenivost, nepoctivost...  Dříve zamilovaný člověk najednou procitá ze sna a říká si "Proč já jsem se vlastně ženil/vdávala"? "Proč já jsem zvonil tehdy na Václaváku těma klíčema, vždyť mi vlastně nic nescházelo. A jako v Rakousku? To se nemám ani teď po skoro dvaceti letech." A takového člověka, kterému se nepodařilo uskutečnit své neuskutečnitelné sny,  napadne, že vrátí dějiny zpět a začne zase fandit levici. Devatenáct let je příliš krátká doba na to, aby se změnila mysl lidí, kteří v něčem vyrostli, byli vychovávaní a na něco byli zvyklí.

V jednom svém článku (http://klokocnikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=23910&bk=53845) jsem zalitovala, že počátkem devadesátých let nebyla Komunistická strana Československa zrušena. Mohla být tehdy založena nová levicová strana, která by měla stejné podmínky na svém startu, jako měly  v té době všechny ostatní strany. Dnes si říkám - ještě že tak. Levicová, "komunistická" strana bez své naštěstí dosud velmi nepopulární minulosti,  bránící  voličům hlasovat pro tuto stranu, by byla již v této levicově uvažující zemi možná stranou vládnoucí.

Co zbývá pravicové straně v této situaci - pracovat, pracovat a zase pracovat. A chovat se slušně. Být trpělivá a raději neočekávat, že v příštích letech bude v této zemi vládnout. I v opozici se dá udělat obrovský kus práce, pokud jde skutečně o prosazení pravicové politiky. Stranu tak pravděpodobně opustí kariéristi, kteří toužili po funkcích a postech,  a zůstanou tam takoví členové, kterým to opravdu myslí pravicově. A ve funkcích pak musí být takoví lidé, kteří budou umět pravicovou politiku lidem vysvětlit a získat pro ni hlasy ve volbách.

 A musí při tom vycházet z toho, že v této zemi pravicová politika prostě nemá žádnou tradici...