O jednom zlomeném panu učiteli...

Učil český jazyk a literaturu na základní škole v jednom malém městě. Děti ho měly rády, i když býval docela náročný. Říkalo se o něm: "Von je ras, ale strašně naučí..." Pan učitel se také hodně angažoval v místní politice, psal do novin a časopisů různé sloupky a glosy a vůbec - byl hodně aktivní. Možná měl místo těchto aktivit více pečovat o svou zahrádku, která v té době mírně zarůstala plevelem. Psal se totiž rok 1968 a nebyl čas na okopávání zeleniny. Pak ale přišel velký pád, vyloučení z velké strany a nucený odchod ze školy i veřejného života. Ano, kolik podobných tehdy  bylo...

Přišel do třídy a suše oznámil dětem: "Už Vás nebudu učit, místo mě přijde slečna, která nedávno složila maturitu na gymnáziu a je pravděpodobně lépe kvalifikovaná. Snažte se, ať mi neuděláte ostudu. A mějte se tady moc hezky".

Pan učitel si sbalil "fidlátka" (doslova, protože učil i hudební výchovu a dětem často hrával na housle) a odešel pracovat do stavebnictví, kde tolik nevadilo, že neodvolal své názory, které před srpnem 1968 publikoval a že veřejně neprohlásil, že souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Nesměl pracovat s dětmi, nesměl vést místní lidovou knihovnu (co kdyby tam mezi čtenáře šířil své názory) a o důslednosti režimu svědčí i to, že byl ve svých téměř 50 letech degradován z hodnosti nadporučíka na hodnost vojína v záloze. Nad tím už jen kroutil hlavou... Děti se ve škole dozvěděly od soudruha ředitele,  že jejich pan učitel musel odejít ze školy pro své pravicově-oportunistické názory. Pamatuji si, že většina dětí naprosto netušila, co to znamená,  a představovala si cosi velmi úchylného a nebezpečného. Postižena byla celá rodina pana učitele, manželka, děti, které nesměly jít studovat, ztratil spoustu přátel, kteří se mu báli podat ruku a prohodit s ním na veřejnosti byť jen jediné slůvko.

Pan učitel se celá léta neuvěřitelně trápil. S vymytým mozkem bez názoru pracoval u stavební firmy, aby uživil svou rodinu, a bál se cokoliv říct, aby nepřišel o místo, protože byl sledován a policie o něm veděla vše. Bál se cestovat do zahraničí, aby mu nezakázali vrátit se zpět. Ztratil svůj dřívější smysl pro humor, politickým vtipům, které si "normální" lidé vyprávěli mezi sebou, se bál zasmát, lidi kolem sebe považoval za provokatéry.

Ten strach trval téměř 20 let. Již několik let před sametovou revolucí prosil se sepjatýma rukama své děti, aby se v Praze neúčastnily žádných demonstrací, dával jim sebe za příklad, jak mohou dopadnout. Když pak viděl fotografie svých vnoučat, jak pod tribunou na Letné na ramenou svých rodičů nadšeně mávají panu Dubčekovi a jak zvoní klíči, hodně to obrečel. Tomu, že tato změna je nezvratná, uvěřil až tehdy, když se směl vrátit do školních lavic ke svým žákům. A tak zas učil děti, kde se píše "i"a kde "y", jak si vybírat v české literatuře, nadšeně recitoval básně i těch básníků, kteří byli dříve na indexu, a hrál na housle "Ach synku, synku...". Zase byl tím starým panem učitelem...

Začal chodit i na srazy absolventů základní školy, kam ho dříve ze strachu raději nezvali. Na jednom srazu té  naší třídy se setkal s naším spolužákem, který udělal za totality velkou kariéru a pracoval ve vysoké funkci na ministerstvu obrany. Tento jeho žák hovořil před svými spolužáky o své důležité práci na ministerstvu a pokračoval: "Nejdůležitější v životě je vždycky mít k dispozici ty správné informace a to my jsme na ministerstvu měli. Když blbci na Václaváku zvonili klíčema, já už jsem dával na ministerstvu výpověď a zakládal firmu..." Dnes je tento náš spolužák velmi bohatý muž s obrovskými příjmy ze své firmy,  přijmy, o kterých se nám blbcům ani nezdá.

Pan učitel už je pár let po smrti a je dobře, že se nedožil dalšího našeho srazu. A možná, kdyby mohl sledovat vývoj v naší zemi,  rozplakal by se znovu. A možná by se ptal sám sebe: "Proč já jsem se musel narodit jako blbec...".