Můj pen friend Eliška

Nevím, jestli pen friend je ten úplně správný název, když si s Eliškou dopisuji jen prostřednictvím elektronické pošty a pero jsme zatím ani jedna nepoužily. Eliška mi napsala před více než půl rokem a reagovala na jeden můj článek na blogu. Eliška žije na jižní Moravě a myslím, že by mi klidně mohla darovat krev, protože má zcela jistě stejnou krevní skupinu jako já...

"Vážená paní", oslovila mě tehdy Eliška. Já ji v odpovědi taky. Jsme již obě na první pohled "vážené pani" samozřejmě v tom nejlepším věku. S Eliškou jsme pak našly společnou řeč. Já píšu články, ona mi pak napíše na podobné téma, co by k tomu dodala ona. Posílá mi takový soukromý Eliščin blog. Eliška žije na vesnici, já v hlavním městě. Je nesmírně zajímavé porovnávat si názor, který vzniká na kanapi v hlavním městě, s názorem, který se narodí v hlavě na vesnici na dálném východě od Prahy. Eliška je spíše levicový volič, já spíše pravicový. Svět ale není černobílý. Je někdy až šokující, jak se naše názory k sobě přibližují. Kdybychom vládly s Eliškou v koalici, vždycinky bychom se domluvily.

V jednom dopisu - E-mailu mi Eliška napsala, že její dvacetiletá dcera žije a pracuje v Praze. Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. Nezaměstnanost na vesnicích jižní Moravy není neznámá a touze mladých z venkova žít v Praze velmi dobře rozumím, sama jsem z vesnice. V jednom z dalších mailů mi Eliška napsala, v kterém podniku její dcera Markéta pracuje. Ta informace mě zaujala mnohem více. Podnik, ve kterém Eliščina dcera pracuje, totiž sídlí v budově, v které má pronajaty prostory i firma, v které pracuji já. Společně se s pracovníky této firmy, kde Markéta pracuje, setkáváme v poledne při obědě ve společné podnikové jídelně. Měla jsem už z dřívějška uloženou fotku, na které byla Eliška s dcerami, tak jsem ji honem vyhledala.

Ještě ten den při obědě jsem Eliščinu dceru identifikovala. Stála přede mnou ve frontě  na karbanátek s kaší a já jsem nemohla uvěřit, že se s ní setkávám dříve, než jsem mohla poznat její matku.

Nechtělo se mi uvěřit této náhodě, kterou napsal život. Markéta o mě zatím neví. S Eliškou jsme se domluvily, že dceři nebudeme kazit radost z toho, že konečně unikla maminčiným pečlivým očím a osamostatnila se. Jen občas si z toho děláme legraci, když Elišce napíšu, že jsem seděla s Markétou u stolu, co měla dcerunka k obědu, že všechno hezky snědla a že jí to dnes moc slušelo.

Markéta by asi nebyla šťastná, kdyby věděla, že na ni z dálky dohlíží "nějaká teta" z Prahy.

"Ale neboj, Markéto, já nejsem "bonzák" a umím držet jazyk za zuby :-)."