Ženy si prý berou chytré muže, aby měly chytré syny, a muži si berou krásné ženy, aby měli krásné dcery. Když se pak narodí hloupý syn a ošklivá dcera, je z toho v rodině malér. Scény, výčitky, hledání viny, hledání odpovědi na otázku: "Po kom to dítě vlastně je, když my jsme oba tak povedení..."
Jako každé odpoledne i ten den jsem vyzvedla děti v mateřské škole a chtěli jsme vyrazit na sluníčko do parku. Vyběhla za námi paní ředitelka školky s otázkou: "Paní Klokočníková, mohla bych s vámi chvilku mluvit?" Nevěděla jsem, o čem ten rozhovor bude, ale tušila jsem, že mě čeká cosi nepříjemného. Zas děti nechtěly pít mléko nebo syn nechtěl po obědě spát? Ach jo, co se zas dělo... Děti se naštěstí chvilku zabavily s kočičkou na plotě." Paní Klokočníková, chtěla bych vám říct, že vašemu synovi doporučíme odklad školní docházky. Víte, šest let mu bude až koncem června a to víte, je to jenom mužskej... Myslím, že není ještě zralý na to, aby začal chodit do první třídy. Samozřejmě, je to na vás, rozhodnout se musíte vy, rodiče, ale já vám doporučuji nechat ho ještě rok ve školce, jinak bude mít velké problémy."
Zůstala jsem stát jako opařená. Odešla jsem s dětmi do parku, kde jsem se z té zprávy postupně vzpamatovávala. Neměla jsem pocit, že by náš syn byl nějak opožděný, jeho inteligence mi přišla zcela normální. Je pravda, že byl velmi živý, nesoustředěný, paličatý, neorganizovatelný, ale že by to měl být důvod k odkladu školní docházky? S tím si přece učitelé musí umět poradit!
Doma mě za tu zprávu nepochválili. Babička prohlásila, že syna do školy dát musíme, protože ona se tolik těšila, až povede vnuka do školy, a že by se toho za další rok nemusela dožít. Tatínek také nadšením neskákal a přemýšlel, "po kom je ten kluk asi blbej, no po něm přeci né"! Věděla jsem, že odklad školní docházky má celá řada dětí našich známých, že to neberou nijak vážně, a tak jsem se postupně připravila na to, že synek tu novou aktovku použije až o rok později.
Do pedagogicko-psychologické poradny, kam jsme byli pozváni, se synkovi moc nechtělo. Ale nakonec byl rád, že nemusí do školky a docela se těšil, že se mnou pak půjde do práce. Přivítala nás pedagogicko-psychologická poradkyně v kalhotovém kostýmku silně zapáchajícím tabákem a se zřetelnou vadou výslovnosti r a ř přizvala do své kanceláře syna, který byl již připraven ve svých povinných bačkůrkách vstoupit do jámy lvové. Byl statečný, ani se nedožadoval mé přítomnosti jako u zubaře. Dlouze jsem na chodbě přemýšlela, o čem si tam spolu ti dva asi povídají. Když se konečně otevřely dveře, vrhla jsem se do kanceláře, abych se konečně dozvěděla, co paní doktorka zjistila. "Ale maminko, tady se všichni přřřezouváme, tedy i vy!", zarazila mě paní doktorka psychologie. Tak jsem si rychle vyzula střevíce, na kterých snad ani žádná špína nebyla , a ve fuseklích s nervózním žaludkem jsem vstoupila do kanceláře. Syn se na mě usmál a řekl: "Jen se neboj, mami, to bude dobrý...".
"Paní Klokočníková, vašemu synovi zcela jistě doporrručím odklad povinné školní docházky. Vede mě k tomu celá řřada důvodů, kterrré dostanete písemně, ale víte, mezi námi děvčaty - všichni muži jsou rrretarrdovaní a měli by chodit do školy nejméně o rrrok později, na ty holky prrrostě nemají..."
"To bude mít tatínek rrradost, až mu to řřeknu", pomyslela jsem si. Syn naštěstí na její slova nereagoval, zcela jistě nevěděl, co slovo retardovaný znamená, a nakonec ho mnohem více zaujala kalkulačka, na které asi paní doktorka počítala minus body, které můj synek během vyšetření nasbíral.
Můj retardovaný syn díky ročnímu odkladu nastoupil do školy až v roce 1990, což nás plnilo velkými nadějemi na lepší zítřky. S učitelkami pak válčil celá léta základní školní docházky. Na jejich škole byl muž pouze tělocvikář, ředitel a školník, jinak celý pedagogický soubor chodil na dámské záchodky. Nebýt těchto tří "retardovaných" pracovníků školy, možná by synek skončil někde v polepšovně. Školníka můj syn miloval a trávil v jeho dílně a kotelně polední přestávky. A kdykoliv měl nějaký problém ve škole, chodil ho řešit rovnou k panu řediteli do ředitelny.
Můj syn, protože je retardovaný a rok odložený, stále ještě studuje vysokou školu, úspěšně si při tom vydělává a občas se z legrace ptá, jestli "nepotřebuju půjčit nějaké peníze".
A tak jen přemýšlím, proč si tohle chlapi nechají líbit. Proč se nechají vyštípat z mist, kde se vychovává nová generace a kde se tvoří a staví to, co tady v té zemi za pár let bude. Ti chlapečkové je ale strašně potřebují...
