Kolik lidí bude ještě muset zbytečně zemřít?

Jsem mámou velkýho kluka. Teď právě žije a pracuje v Amsterdamu. Na letišti Schiphol je jako doma, lítá z něj po celým světě.

Miluji ho a díky informačním technologiím sdílíme své životy i na dálku. Dokonce se i lajkujem.

Kdyby byl letěl minulý týden ve čtvrtek letem MH 17 z Amsterdamu do Kuala Lumpuru, nejspíš by měl na sobě pohodlné oblečení, v kufru pár nezbytných cestovních potřeb a v batohu notebook.

Někde nad Ukrajinou by pravděpodobně sledoval trasu letu na monitoru, možná by se díval na nějaký film nebo by hrál hru na počítači, ve sluchátkách by asi poslouchal oblíbenou hudební skupinu. Možná by si i trochu zdřímnul, aby se připravil na časový posun. Možná by popíjel pivo a psal E-mail svým kamarádům, aby ho mohl hned po příletu z letiště odeslat. Možná...

Pravděpodobně by během pár vteřin pochopil, že let na trase Amsterdam - Kuala Lumpur právě končí. Možná by na to ani nebyl čas.

Jeho tělo by pak leželo - možná rozdělené do několika částí - kdesi na poli na východní Ukrajině, tak daleko od domova. Možná by jeho tělo mělo štěstí a dostalo by se do černého pytle včas, než se začne v horkém počasí rozkládat. Možná by teď leželo v chladírenském voze, v kterém se přepravuje maso z jatek. Možná by ho ještě nenašli...

Věci z jeho kufru by si možná rozebírali místní jako suvenýry.

Můj syn do Kuala Lumpur neletěl. Je to důvod k mé velké radosti.

V tom letadle letělo mnoho synů i dcer, jejichž matky teď určitě nesedí u počítače a nepíší svůj blog.

Pravděpodobně zoufale pláčou...

Promiňte, jen jsem chtěla uprostřed příjemného léta připomenout, že se to týká i vás!