Jako mistr Jan

Odvolat nebo neodvolat? Vrátit se zpět do života (a strávit jej výčitkami) nebo zemřít v bolestech za pravdu. Kolik Čechů se v minulosti  rozhodlo pro to druhé? Říká se, že Češi jsou národ zbabělců...

"Tak ještě naposledy se vás, soudruhu,  ptáme: pořád si myslíte, že bratrská pomoc našich spřátelených armád varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla okupace naší země, jak jste napsal v několika vašich článcích, kterými jste pomýlil mnoho našich spoluobčanů? Uznejte konečně, že jste se zmýlil, napište svou omluvu do novin, kde veřejně přiznáte svou chybu, a bude zase vše v pořádku."

"Já to ale opravdu nemohu udělat. Vždyť přece všichni víme, jak to doopravdy bylo. Vždyť je k nám nikdo nepozval, nikdo jejich pomoc nepotřeboval, jasná okupace. Víte přece, jak to bylo s Dubčekem..."

"Jak to bylo s  Dubčekem? Jak to doopravdy bylo? A vy to víte? Vy jste u toho byl?"

"Tak já  vám znovu zopakuji, soudruhu: vojska armád varšavské smlouvy k nám přijela na pozvání naší vlády, aby nás osvobodila od kontrarevolucionářů, kteří chtěli zničit to, co my tady mnoho let budujeme. Od takových, jako jste vy, od takových, kteří chtěli zničit naší krásnou zemi a předat ji do rukou imperialistů, kteří nás chtěli schlamstnout jako malinu..."

"Soudruhu, pochopte tuto skutečnost, odvolejte své názory  a uznejte konečně - a to veřejně - že jste se mýlil a to ve všem. Vždyť ta pravda je úplně jiná!"

"Neodvoláte? Na co si nám tady hrajete, soudruhu. Chcete být novým Husem? Chcete stát za pravdou, která už pravdou dávno není. No dobrá, skončíme to s vámi. Ale všechny následky, které vaše tvrdohlavost a pošetilost přinese vám a celé vaší rodině, máte dvě děti, jak tady čtu, si přičtěte sobě. My už jsme pro vás udělali dost, když jsme vám možnost veřejné omluvy nabídli..."

xxx

Ve dvacátém století se již neupalovalo. Tresty možná nebyly na první pohled tak kruté, ale stály za to: odchod ze své profese, vyloučení možnosti stýkat se s veřejností a vyjadřovat své názory, pomsta na dětech, které nemohly studovat, vyhrožování lidem, kteří jakýmkoliv způsobem vyjádřili solidaritu...

A pak dlouhé bezesné  noci výčitek - jestli rozhodnutí bylo správné: odvolat nebo neodvolat? To nekonečné přemýšlení a pravdě a pochybnostech o ní.

To nekonečné dilema končící až upálením: co to je vlastně ta pravda? A měl jsem za ní opravdu stát a zničit tak život sobě i dalším lidem? Nebylo by pro všechny užitečnější odvolat?

Odpověď je nakonec jednoduchá: jasně - odvolat přece nelze. To přece nejde říkat lidem, že něco byla jinak, než ve skutečnosti bylo. Ale zajímá to dnes vůbec někoho? Když všichni již věří té nové pravdě a ti, kteří s ní nesouhlasí, jsou považováni za směšné blázny, kteří jen ničí život sobě a celé rodině...

A najednou přijde ve společnosti nečekaný obrat, který tu druhou falešnou pravdu označí za lež a všichni honem přijmou tu pravdu první, aniž by se za sebe alespoň trošku zastyděli.

"Dobrý den, vážený pane, račte dál, my víme, že jste celý život hájil pravdu, my jsme si vás vždycky za to vážili. Že jste přišel o dvacet let života? To je nám moc líto, tak se omlouváme. A už zase můžete všechno dělat, jak jste dělat chtěl a my o vás napíšeme do novin, že jste tedy rehabilitován... (Tedy aspoň zatím...)"

"Víte co, soudruzi, já už vám na to teď ...."