Jak mne z(de)formovala pohádka

Žil byl jednou jakýsi taťka, který měl dvě děti - holku a kluka - Marii a Jana. Vznikla o nich pohádka s dobrým koncem - zlo bylo potrestáno, děti upekly starou bábu, která chtěla zbaštit Jeníčka, a tatínek, který zavedl děti do hlubokého lesa, aby se jich zbavil, z toho vyvázl docela slušně... 

Ani nevím, kolik různých verzí pohádky "O perníkové chaloupce" existuje - některé jsou méně kruté, jiné více, ale pravda je, že tato pohádka ovlivnila život celým generacím lidí. Nebo určitě všem těm, kteří krutost této pohádky vnímali podobně jako já.

Verze pohádky, v které děti zabloudí v lese při sběru jahod a dostanou se do perníkové chaloupky, je ještě pro malé dítko únosná. Díky této verzi jsem se jen panicky bála v lese a kdykoliv se jeden z rodičů vzdálil byť na pár metrů ode mne, (třeba při hledání hub), začala jsem ječet na celý les. Takže se hledání hub v naší rodině odehrávalo v podobě rojnice, kdy se všichni členové rodiny drží za ruce, prostupují lesem a většinou nic nenajdou.

Tu verzi pohádky od Boženy Němcové, kdy tatínek zavede své dvě krásné děti - Jeníčka a Mařenku - do hlubokého lesa, obelže je a těžce podvede sekerou pověšenou na stromě, do nás hustili hlavně v mateřské školce. To abychom se bály a byly na soudružky učitelky hodné. Protože i ty by nás - tedy eventuelně - mohly vzít na procházku do lesa...

Jako dítě jsem se nedokázala smířit s tím, že by milovaní rodiče nejen mohli opustit své děti, ale použili by k tomu takového sprostého podvodu. Zlaté babyboxy. Bylo to vlastně takové první mé setkání s tak špinavým podrazem na děti - a dokonce rodiči - že jsem od těch dob velmi přecitlivělá na všechno zlé a špatné, co lidé dětem provádějí. Tehdy  by mě bez této pohádky nenapadlo, že by se rodiče a obecně lidé mohli zachovat tak hnusně, ale pochopila jsem, že je potřeba být ve střehu. Později jsem se přesvědčila o tom, že svým rodičům narozdíl od Jendy a Mařky důvěřovat mohu, ale ostatní lidi kolem mne ten podraz klidně použijí a je třeba je pečlivě třídit.

Představa, že v lese žije ježibaba, která si vykrmuje malé chlapečky a dělá si z nich pečínku,  je docela příšerná. O pedofílii jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale o lidoužroutech v Africe již ano. Malé dítko kulí oči a představuje si samo sebe na obrovské lopatě. I já jsem touto představou strávila nejednu bezesnou noc v síťované postýlce a pohádka u mne vyvolávala strach ze starých lidí. Ano, oni jsou přece těmi, kteří požírají pečená lidská mláďata, aby si přilepšili k důchodu!

Jako rodič dvou neposedných dětí jsem již pohádku o chaloupce z perníku chápala z jiného pohledu. Občas mi tedy děti šly taky pěkně na nervy! Sice jsem nepoužívala podlých lží, ale někdy jsem musela vymýšlet různé lsti, abych je vůbec donutila k nějakým povinnostem, například k čištění zubů. Ale v lese - tam bych je nikdy neopustila - ani v době, kdy mi z bytu dělaly technopárty.

Dnes v předježibabovském věku však sním o malé chaloupce uprostřed lesa bez lidí,  s obrovskou pecí, v které by se daly péct nejen pečínky, ale na které bych mohla snít krásné ježibabí sny. Chaloupka by ani nemusela být z perníku, to by mi ho kolemjedoucí cyklisté brzy rozebrali.  A že by mne někdo z nich strčil do pece a upekl jak Jeníček s Mařenkou ježibabu?

No víte - ona ta ježibaba vlastně nedopadla tak špatně: takhle dopadne většina starých lidí a ještě se za to musí státu docela dost zaplatit...