Cesta zpátky

Když člověk spí, jeho mozek si přemýšlí, jak se mu zamane. Někdy si zavzpomíná - na to hezké i na to špatné - to vše je v mozku uloženo jak v počítači. Mozek si založí cédéčko (dříve gramofonovou desku - malou či velkou, později magnetofonový pásek či kazetu) a pouští nám do spánku vzpomínky...

... Cesta vlakem ze západoněmeckého Mnichova do Prahy byla pro tebe strašně dlouhá, už jsem nevěděla, čím tě zabavit - nebavily tě  pohádky, nový walkman, ani hra s dětskými německými penízky. Už ses jen nudil a posté ses ptal, kdy už budeme konečně doma. Už ses viděl, jak na dětském kolečku frčíš z kopce dolů a na umělohmotné motorce tě dohání mladší ségra, která nesměla jet do Německa za tátou s námi, aby nebyla celá rodina pohromadě.

Už jsme se byli několikrát projít v uličce vagonu, nakukoval jsi do cizího kupé, kde si hrály nějaké německé děti, ale přiběhl jsi zpátky, protože jsi jim vůbec nerozuměl. "Wie heisst du?",  ptali se tě. "Jak se jmenuješ?"

Konečně se naše kupé vyprázdnilo, venku už se setmělo, rozložil ses na polstrovanou lavici a pomalu se zklidnil ke spánku. Když jsi usnul, jen jsem ti opatrně sundala botičky a přikryla tě svou mikinou.

Vítala jsem tu chvilku klidu a přemýšlela o tom, že jedu domů a nijak se netěším. Nečekat tam na nás tvoje ségra s babičkou, vůbec by se mi do toho vlaku nechtělo nastoupit. To, co jsme spolu viděli v předvánočním barevném Mnichově se nedalo porovnat s šedí předvánoční socialistické Prahy, kde i banány pro děti byly problém. Tak tedy domů...   Domů?

Vlak drncal po kolejích a zdálo se mi, že jsme už dlouho nezastavili v žádném městě, už dlouho nebylo venku vidět žádné světlo. Jen hustý černý les, který hrozil svou neprostupností. Napadlo mi, že kdyby vlak na chvilku zastavil, mohla bych tě popadnout do náruče a ještě zdrhnout zpátky. Ta možnost mne vzrušovala, ale vlak nezastavil. Jen dál drncal a drncal po pražcích kolejiště....

Najednou bylo všude strašně světla, reflektory svítily do očí a oslňovaly cestující. Vlak prudce brzdil s nepříjemným skřípěním. Česká Kubice... Na nástupišti pobíhali vojáci se samopaly, vlak prohledávali štěkající psi, ty ses lekl, probudil a rozbrečel. Vzala jsem si tě na klín a ty ses viditelně celý třásl:" Mami, to je válka?", zeptal ses. 

"Ne, miláčku, jen už jsme na českých hranicích, budeme brzy doma, neboj se, prosím..." Pomalu ses uklidňoval a chtělo se ti čurat. Opatrně jsme došli na záchod, který byl právě prohledáván ozbrojenými pohraničníky. Zamířili na nás samopaly. Krve by se ve mě nedořezal...

...

Když jsem otevřela oči, bušilo mi srdce a byla jsem celá zpocená. Na budíku byly čtyři hodiny ráno. Můj pětadvacetiletý syn spal ve svém pokoji a na poličce nad jeho postelí ležel plyšový pejsek, kterého si tehdy z Mnichova přivezl. Chlapec už na ten zážitek asi zapomněl.. Jako my všichni... My všichni?

Za oknem se probouzel den, ptáci začínali svůj chvalozpěv na svět. Začínal den, který přinesl světu zprávu, že Lisabonská smlouva prošla Parlamentem České republiky...