Až padnu, oživte mne, prosím vás

V pohádce je to strašně jednoduché - nejprve polejete princeznu mrtvou vodou, potom živou vodou a princezna už skáče radostí princi kolem krku, pohádka končí - jak jinak něž svatbou...

Monika stála u svého laboratorního stolu jako každý pracovní den, vzorků ke zpracování neubývalo, dusné počasí nad Prahou přispívalo k tomu, že se ten den cítila hodně mizerně.  Tak ještě napipetovat roztok do zbylých baněk, a pak vše ztitrovat...

Když najednou vypnou proud, všechno se v laborce zastaví - přístroje, větráky, lednice a počítače pískáním  hlásí, že pracují na záložní zdroj. Monika žádný záložní zdroj neměla - prostě ji najednou kdosi úplně vypnul. Ozvalo se řinčení skla i tupá rána, jak Moniččino tělo dopadlo z výšky na podlahu. Smetla při tom všechny baňky, které na laboratorním stole stály. Z vedlejší místnosti nakoukla kolegyně, aby zjistila, co se stalo, a začala křičet o pomoc. Na laboratorním stole tikala "minutka",  začalo běžet posledních pět minut Moniččina života - pět minut šance na návrat.

Tak tedy rychle kontrola srdce, dechu - opravdu, Monika je v podstatě mrtvá, nic už nepracuje. V laboratoři to naštěstí běží, jako by se to v rámci školení bezpečnosti práce  mnohokrát nacvičovalo. Masáž srdce - ruce položit doprostřed hrudní kosti přibližně na spojnici bradavek, hrudník je potřeba promáčknout o 4-5 cm, umělé dýchání do úst nebo do nosu . Střídají se vždy dva vdechy do úst na 30 stlačení hrudníku. Položit Moniku na podlahu, zaklonit hlavu, pootevřít ústa a jedem...  Kdosi mezi tím zavolal 155, záchranáři jsou na cestě, operátorka zatím radí, jak postupovat, pomáhá počítat vdechy a stlačení hrudníku. Oživovávní je velmi fyzicky náročné, umělý vdech musí být dostatečně dlouhý, hrudník postiženého by se měl zvedat přibližně tak, jako by se postižený sám nadechoval. Po jedné minutě je Moniččina kolegyně úplně vyřízená a střídají se další - dva vdechy a třicet stlačení, dva vdechy a třicet stlačení...jeden - dva - tři -...  Naštěstí přichází kolega z terénu, který má mnohem lepší fyzičku - vydrží foukat a stlačovat podstatně déle. Záchranáři přijíždějí po osmi minutách od zavolání - dříve to nešlo - Praha je odpoledne téměř neprůjezdná.

Moniku odváží sanitka, už je v rukou profesionálů, někteří v laborce si myslí, že i v rukou Božích. Všichni doufají, že to dobře dopadne a Monika přežije. Někteří posedají po podlaze, je jim trochu nevolno, kdosi navrhne, dát si "frťana", ale nikdo nemá chuť, tenhle problém je moc vážný...

Monika přežila, brzy se po těžké operaci srdce vrátí mezi kolegy, kteří jí zachránili život. Bude žít bez postižení. Na koho se v laborce podívá, bude jejím zachráncem, pomohli všichni...

Nad tím příběhem přemýšlím, k čemu je člověku návod, jak poskytnout první pomoc. Představuji si, jak někde na silnici hledám s baterkou v hubě v kufru lékárničku, vytahuji návod, nasazuji brýle a čtu. Pak dlouze přemýšlím, jak na to, a hlavně - jestli vůbec na to. Ono totiž není jen o to vědět, co dělat, ale být psychicky připraven na to, něco udělat - a to okamžitě, bez přemýšlení. Prostě je nutné ten postup znát a promyslet si ho předem, smířit se s tím, že jednou může přijít ta chvíle, kdy se někdo vedle vás prostě svalí.

Chtějte to umět a znát pro ty druhé a oni to budou chtít znát pro vás. Srdce potřebujeme všichni - chudej, bohatej, mladej i starej... Ten návod na oživení do autolékárničky se naučte zpaměti. Zkuste si to celé udělat, a pak ten papír klidně složte a vraťte do lékárničky.  Kdyby vás na silnici policajti kontrolovali, ochrání vás před pokutou (ten návod). Ale vy budete navíc umět pomáhat a oživovat...