Dříve auta děti nepřejížděla, úchylové nebyli a v bazénech jim nehrozilo utopení

     No, muselo to tak nějak být, jinak si nedovedu vysvětlit, jak nás naše mámy dokázaly samotné pustit na vzdálené koupaliště v Divoké Šárce.

     Psal se rok 1955. Bylo po populární Spartakiádě a léto jak má být. Tehdy mně připadalo, že většina dětí chodila ve spartakiádních úborech. Holky v modrých kaťátkách a žlutých tričkách, kluci v bílých tílkách s červenýma trenýrkama. Jo, přesně takové trencle, jaké občas visí nad Pražským hradem, jenže tehdy ty naše měli vzadu kapsu pro pár drobných na pamlsky.

     Dnes je to nepředstavitelná situace. Parta dětí táhnoucí sluncem rozpálenou periferií naprosto bez dozoru. Nejstaršímu bylo devět a v zadu Láďa Havlík nechodil snad ještě ani do školy. Směr asi osmičlenného zdivočelého stáda valícího se jen tak volně bez otěží byl koupaliště u Veselíka. A to bylo sakra daleko.

     Systémem hejna vrabců, do kterých se střelí, jsme přeběhli Kladenskou (Evropská) v místech, kde končila pražská páteřní tramvajová linka číslo jedenáct a kde to díky cestujícím a tramvajákům žilo. Byly tam dva kiosky, které na malou chvíli přibrzdily naše těšení na koupaldo. Na pultu jednoho z nich nás přitahovala jak magnet špendlíky, velká skleněná koule plná barevných cukrových špalků. Koupit jsme si je nemohli, to snad až se budeme vracet a zbudou-li nám nějaké drobné, ale pokochat se pohledem, to jsme museli.

     Po dlouhém schodišti jsme sjeli do údolí Divoké Šárky do hluboké soutěsky mezi skalami. Tou klikatou cestou podél potoka se parta uličního potěru valila skotačivě. Nálada byla výborná. Na čubčení, jak jsme tehdy koupání říkali, jsme se těšili.

     U pokladny zakoupené lístky o pár metrů dál kontroloval samotný šéf, pan Veselík. Byl to pěknej chlap, vypadal jak Gregory Peck, ale to nebylo to co nás, malé pitomce, na něm z počátku zaujalo. Divně mluvil, jakoby mumlal a u toho ještě lámavě drmolil rukama. Spontánně jsme kolem něho udělali zvědavý kroužek a se spadlými bradami na něj tázavě čučeli asi tak, jako nedávno můj pes na líbající se dvojici. To bylo opravdu jen ze začátku, než nám naše mámy vysvětlily, že pan Veselík je hluchoněmý, dnes by řekly neslyšící.

     Koupání bez dozoru dospělých bylo hodně svobodné a z vody jsme vylézali až ve fialovém stavu. Jen, co jsme zabalení do dek a ručníků nasáli trochu tepla, okamžitě a s nedočkavostí jsme ho šli odevzdat do chladné vody bazénu. A tak to šlo stále dokola, než se přihlásil hlad. Krajíce rozpučelé roztátým máslem, které nám naše mámy přibalily do síťovek, ale vypadaly nevábně. Když zbyly nějaké drobné ze vstupného, řešení jsme měli. S jektajícími zuby jsme si vystáli frontu u bufáče, kde prodávali za dvacet háků (haléřů) nesmírnou dobrotu – chleba s hořčicí. Dodnes mi tečou sliny, když si na to vzpomenu.

     Cesta zpátky už tak vesele neprobíhala. Všechnu energii jsme nechali v bazénech pana Veselíka a na dlouhou cestu domů nám jí moc nezbylo. I pohádat jsme se dokázali třeba o tom, kdo ponese síťovky s mokrýma dekama. Krize vrcholila na výstupu po nekonečném schodišti, které končilo skoro až u smyčky tramvaje. Na těch schodech smrti se naše kolona totálně rozpadla. Zcukla se zase nahoře u velké skleněné koule plné sladkých špalků. Pak už to domů byl asi kiláček, který jsme nějak docaprtali.

     V nadpisu jsem nebyl úplně přesný, protože jsme i my tam na pražské periférii, jednoho úchyláčka měli. Byl to švec, a když nás vír našeho pouličního řádění zanesl před jeho dílničku, nechal řemeslo řemeslem. Vylezl ven a chytal kolem běžící holky a sahal jim pod jejich žlutá spartakiádní trička. Já tomu moc nerozuměl, jen se mi to zdálo takový nějaký divný. Máma mi to vysvětlila.

     „Švec je prasák a Maruna, ať se mu vyhejbá,“ řekla a tím to skončilo. Ze sousedovic Maruny vyrostla krásná ženská a tak je to dnes už jen vzpomínka k pousmání. Jedno mi, přesto ani po létech, nejde do hlavy. Co tam ten švícko pod těmi žlutými spartakiádními tričky hledal, vždyť ty malé uličnice měly tehdy hrudníčky úplně stejné jako my kluci.