Diagnóza „Důchodce“

     „Jo, jsem v důchodu a stojí to za pěkný kulový,“ nečekaně se na mě obořil známý, když jsem se ho zeptal, jak si svoje rentiérství užívá.

     „Co to meleš Milane. Já čekal splav superlativů a ty se tady zatím rouháš. Vím, že jsi přesluhoval, důchod budeš mít nadprůměrnej a stejně jako ti ho přeju, nechápu, proč bručíš.“

     „Vo prachy vůbec nejde. Dvacet let jsem tu divizi řídil, beze mě se tam nikdo ani neuprd a dneska? Nikdo mi nezavolá, nikdo se mi na nic nezeptá, všichni mě mají u zadku. Říkám ti nevděk, nevděk vod těch parchantů co jsem je vypiplal a který mě nakonec vyštípali.“

     Milan byl velkým šéfem, no velkým, co je to velký? Ach jo, jak je všechno relativní. Já bych nad ním i mávnul rukou, kdybych tu důchodcovskou hořkost neochutnal i jinde a možná, že chvílemi i v sobě. Jako tuhle.

     Sedím v zaparkovaném autě a čekám na manželku až nakoupí. To nákupní nekonečno mi zpříjemňuje teolog Tomáš Halík svojí knížkou Prolínání světů. Už jsem jí před léty četl, ale můj vztah k jeho osobě poslední dobou dostal trhliny a tak se snažím, přes znovu otevřené stránky jeho knihy, navázat přetrženou nit pochopení. Když tu najednou před mým autem divně parkuje starej křáp.

     „Ježíš babo, jak to parkuješ, to nemyslíš vážně,“ rozzlobí mě v duchu neukázněné zaparkování staré Škodovky s daleko starší řidičkou, napříč třemi parkovacími sektory před supermarketem.

     „No tak synu, ovládej se,“ zahrozí zpoza řádků otevřené knihy její autor. „Já ti tady vykládám, jak různá náboženství po staletí kultivují lidstvo, jak nás učí k toleranci a lásce, a ty takhle. Ta starší žena asi neumí couvat, no a co, místa je tu dost a její neohrabané parkování…………“

     „Dobře, dobře monsignore, už mlčím a přiznávám, že se i trošku stydím, ale uznejte, že ta baba, pardon, ta paní by se měla někde naučit parkovat,“ kostrbatě bráním svůj poklesek před duchovní autoritou.

     Přestávám číst a zamyšleně koukám přes čelní sklo. Nechce se mi věřit, že nás podzimní věk mění. Někde jsem četl názor, že důchodci jsou protivní až agresivní, že se i poprali, snad ve frontě na něco. Nechci to generalizovat, excesy se najdou v každé věkové skupině, ale!

     Při nedávném rodinném seniorském setkání u nás, to hodně zaskřípalo. Úvodní přátelské klábosení se po nějaké chvíli dostalo do negací. Moc se mně do toho nadávání na dnešní poměry nechtělo a tak tiše pozoruji, jak se měníme nejen vzhledově, ale i tematicky. Kdysi sdílené nadšení z dovolené v Bulharsku či šikovného nákupu botiček pro naše ratolesti u Dederónů a někdy i veselé příhody z našich ložnic, zůstaly dávno vzadu, snad někde v příkopech podél našich životních cest. Poslouchám, a asi by u toho i zůstalo, nebýt to, poslední dobou často vyřčené, že dřív bylo líp. Pak už se neudržím.

     „Můžete mi říct, co vám chybí,“ řeknu klidně, ač to ve mně vře. Kolem stolu se rozprostřelo ticho, které mě provrtává pohledem. Tápu, zdali se příbuzní nadechují, aby mě poslali ke všem čertům, či zda si nedokážou momentálně vzpomenout, co jim vlastně chybí. Využívám pomlky a pokračuji.

     „Přijeli jste v hezkých autech. Oblíkání moc nerozumím, ale řek bych, že vám to sluší. Nadávali jsme na bolševiky a dnes jsme schopný říct, že až tak špatný nebyli. Na tom není nejhorší, že je to lež, daleko nebezpečnější je, že my možná ani pořádně nevíme co chceme. Jestli nám něco chybí, tak to hledejme v sobě, nadáváním na poměry……….,“ dál už jsem se ale nedostal. Moje příbuzenstvo mě rozstřílelo kanonádou z těžkého kalibru – Kalousek, migranti, EET, muslimové, Babiš, Šabatová, no, škoda pokračovat, vždyť to všichni známe.

     Proč si blbostmi kazíme náladu?  Kde je chyba, že si, jak se říká, zasloužený odpočinek neumíme užívat.  Možná to bude tím, že s přibývajícím věkem příliš často a snad až zbytečně nervózně vyhlížíme ten druhý břeh. Ten, který tušíme za mlžným oparem nad mořem času, který je nám vyměřen. Ten břeh samozřejmě jednou přijde a přejme si, ať není z útesů plných vzteklých vln, ale z prosluněné pláže z bílého písku. To by se mi docela líbilo. Co bych ale nechtěl, až se mi tam Nejvyšší zeptá, jak bylo, nemusel zahanbeně sklonit hlavu a přiznat, že jsem byl vlastně šťastnej, jen jsem o tom nevěděl.