Další noc strávená v náklaďáku, v prostůrku nad kabinou řidiče. Už je té romantiky docela tak akorát. V pondělí jsme přijeli, včera proběhlo semifinále, dneska všechno končí a jedeme domů. Ale nejdřív to hlavní - finále!
Středa nezačíná úplně dobře. Za svítání se budím, něco je špatně. Verča tahá nahoru kastroly, ze stropu kape voda. „...jsem ti zapomněla říct, že do toho auta teče, když prší". Bezva, to ale v Anglii pořád, včera jsme měly kliku, jen krápalo. Postupem času zjišťujeme, že tam teče i oknama, docházejí kastroly a mísy, stěhujeme všechny věci do relativního sucha. Ještě si ale chvilku zdřímneme, je brzo.
Vařič v kuchyňce má novou bombičku, vařím kafe a čaj, venku pořád leje. Dceru jsem poslechla a vzala si sebou nepromokavé kalhoty, teď se hodí. Výstižnější komentář deštivého počasí než ten pana Kemra z filmu Na samotě u lesa mě nenapadá...V půlce stáje je po kotníky vody, dnešní procedura česání koně je tím pádem ještě o něco zajímavější. Aspoň tam neteče střechou, jako do náklaďáku.
Co se dá dělat, finále běží, rozhodčí povolují nepromokavé bundy a pláštěnky pro koně. Tu, co jde dát přes sedlo nemáme. Verča s Lucou jsou stateční, svoji úlohu zvládají bez chyby, jen se vracejí jako čochtani. Sednout si do mokrého sedla je stejné, jako do lavoru s vodou, chudák moje holčička. Převléknout se nemá cenu, dokud nebudeme znát výsledky. Když se povede umístění do desátého místa, je potřeba zůstat v jezdeckém na slavnostní vyhlášení. Luca ani neprotestuje, že nejdeme na pastvu, je rád, že je pod střechou, my se schováváme ve stanu s výsledkovými listinami a netrpělivě sledujeme bodové hodnocení soupeřů. Zatím to vypadá dobře!
Tak a je to tady. Poslední jezdec dokončil úlohu, ještě pár minut nervů, než rozhodčí všechno dopočítají. Na vítězství už nemyslíme, první místo je s náskokem obsazeno. Ty další ale už dělí navzájem jen jeden bodík. Konečný výsledek - Verča s Lucou jsou na 4.místě, paráda! Hodnocení rozhodčích je skvělé, musíme brát v úvahu, že Luca je vlastně parkurový kůň, na drezury si s Verčou hrají jen ve volném čase.
Do slavnostního vyhlášení zbývá ještě hodina, zatím si k obědu dáváme u stánku další vyhlášenou anglickou pochoutku - fish & chips, chutná docela dobře. Když má člověk hlad. Pak si užít konečně tu chvilku slávy při dekorování vítězů, pro změnu prší, nedá se ani natáčet, pokud nechci riskovat život kamery. Nevadí, stejně to celé stálo za to, pár fotek se povedlo, jsme v pohodě.
Ještě zbývá vyklidit stáj, všechno naskládat do auta a počkat na Sáru. Ta přijede našim malým autíčkem, přesedne do náklaďáku a Ahoj, máváme šampionátu, za rok snad přijedeme zase.
„Je ta mlha zvenčí, nebo zevnitř?" ptá se mě na dálnici Verča. Zevnitř, autíčko je naložené hromadou mokrého oblečení a bot, venku leje jak z konve, okna se skoro nedají odmlžit. Pomáhá klimatizace - v Anglii je to častější využití, než chlazení kvůli vedru. Má to jen jednu vadu, klima se dá zapnout jen pokud právě jedeme z kopce, jinak mrňavý naložený Matiz nestíhá. Necelý litr obsahu motoru, tři válce - ani mu to nemůžeme mít za zlé, hlavně, že jedeme.
Chlap má prý být cítit tabákem, kůží sedla a koňským potem. Zajímavé je, že u ženské se to tak necení. Vzhledem k tomu, že odlétám hned ve čtvrtek, nechávám praní pracovního oblečení na doma, kufr to přežije. Jenže i příruční baťůžek byl s námi na závodišti, nevoní zrovna po konvalinkách, spolucestující v éru trochu dělají čenichy.
Bylo to nádherných pár dní, nechce se nám zpátky do všedního života, do práce, starostí s placením účtů, s domácností, s chlapama J, taková malá dámská jízda fakt není k zahození. Těším se na příští rok, třeba to zase vyjde!
Spillers Trailblazers Championship Finals
