„Mami, myslíš, že bys mohla zase v létě na pár dní přijet?" tohle pozvání mojí dcerunky - Verunky znělo mým uším mile, přesto jsem v tu chvíli už věděla, že od naší naděje drezurního ježdění není tak úplně stopro bezelstné. „To víš, že jo, ráda" souhlasila jsem a přesně věděla, do čeho jdu, to už tu bylo vloni.
Luca a Verunka
Můj názor na koně je jednoznačný: je to milé zviřátko, ale poměrně velké a - pro mne - naprosto nezvladatelné. Nemá totiž zpátečku, ani ruční brzdu a navíc má svoji hlavu. Auto má sice taky hlavu (v motoru), jen ji nepoužívá k vymýšlení škodolibostí (obvykle) a nekope a nekouše.
Dostat se na jakoukoliv sportovní akci je bezva zážitek, když je to navíc celo-anglické finále amatérských drezurních jezdců, nenechám si tu příležitost ujít. Každé léto se pořádá v anglickém Stoneleigh Park pod názvem Spillers Trailblazers Championship Finals. Tak jsem se stala členem týmu.
Složení týmu celkem skromné: Verunka - učastník soutěže, Luca - kůň (taky účastník), já - manager (ve skutečnosti pomocná síla pro cokoliv), náklaďák pro přepravu koní - náš příbytek.
V pondělí odpoledne nás majitelka koně + příslušenství (a hlavní sponzor) Sára ponechala na příští tři dny svému osudu, zaparkovala náklaďák a koně, přesedla do našeho autíčka, popřála štěstí a zmizela.
Musím říct, že nikde jinde se asi nedá vidět taková koncentrace ženských za volanty náklaďáků. A nejsou to žádná malá autíčka, navíc s nákladem koní. Kolem koní je zkrátka těch bab přesila, chlap je rarita.
Přespávat v náklaďáku nad kabinou řidiče mi přišlo romantické, vrátit se do mladých let, připomenout si vandry a spaní ve spacáku, paráda. Trošku mě rozhodilo, že nahoru nebyly žádné schůdky, sportovec zrovna nejsem...místa tam taky moc není, nahoře se člověk ani neposadí. A postupem let se moje kondička rozhodně nezlepšuje. Vloni jsme bydlely na ubytovně - běhat několikrát denně přes celý areál taky nic-moc, to si člověk nevybere.
V pondělí už toho moc na práci nebylo. Podívat se, co kde je, trošku protáhnout koně, potom ho nakrmit, nás taky a jít spát. Lidská část náklaďáku je vybavena celkem slušně na přežití, včetně vařiče. Dneska si jen ohřejeme těstoviny, žádné velké vaření, tak ještě kafe a čaj a dost. Start do semifinále má Verča zítra až v jedenáct, nemusíme ráno vstávat za tmy, to je fajn. Tak teď už jen naskládat se pod střechu auta a doufat, že se nám nebude chtít v noci na záchod, ani jedné.
Necháváme si zdát o koních, na zítra se musíme vyspinkat do růžova. Z celé Anglie se do finále drezurního šampionátu kvalifikovalo kolem 140 jezdců v každé kategorii, z jednotlivých kvalifikačních kol na jaře vždycky první tři. Zítra nás čekají semifinálové rozjížďky, ty jsou rozděleny na 4 a z každé postupuje prvních 10. Takže se Verča s Lucou musí snažit, finále je ve středu a bylo by škoda ho prošvihnout, když už se dostali až sem. Začíná se ochlazovat, ještě si přetahujeme přes spacáky koňské deky a dobrou.
Tak zítra......
