Občas se i mistr tesař utne – nebo má jenom smůlu? Tentokrát to nebyl mistr tesař, ale mistr malíř-natěrač. A smůlu měl, i když sebekriticky tvrdil, že si za to může sám :)
Oprava lodžií v našem paneláku se dlouho jevila jako pěkná otrava. Zlom nastal až když došlo na konečnou úpravu – natírání. Stropy a boky bílé, zadní stěna žlutá, paráda (hlavně ne oranžovou! J)
Už v předchozích fázích oprav omítky jsem pochopila, že domovní samospráva najala firmu, která si najala firmu, která si najala firmu…. Takže po domě bloudily různé skupinky řemeslníků, kteří pátrali, co a kde a jak se vlastně má dělat.
V sobotu přišel malíř. Chvíli zjišťoval, co má být bílé a co žluté, pak sháněl kýble, štafle, válečky, štětky a štětce. A nadával, že se nechal ukecat, ať si nebere svůj vercajk, že tam všechno je. Nakonec už chyběl jen kousek provázku, o ten mě požádal. Dala jsem mu starou prádelní šňůru a on si přivázal kýbl s barvou na štafle.
Samozřejmě, ta šňůra byla roky na balkoně, přírodní živly a zub času nahryzaly materiál původně pevný a pokračování bylo jednoznačné – plastový kýbl se utrhnul, při dopadu na podlahu prasklo dno. Část žluté barvy skončila na na zdi - co měla zůstat bílá, část na podlaze, ale trošičku jí vycáklo i přes zábradlí. No, možná víc, než trošičku…To byste nevěřili, jaký úžasný rozptyl má barva vylitá z devátého patra J
Naštěstí dole právě nikdo nešel.
Naneštěstí tam parkovalo auto. Černé. Tedy původně, v tu chvíli vypadalo spíš jako dalmatin v negativu.
Koukala jsem na tu žlutou spoušť a snažila se nesmát nahlas – přede mnou chlap, od hlavy až k patě politý barvou, stojící uprostřed žluté louže, stěny a zábradlí upatlané a dole puntíkaté auto….Musím přiznat, že dobrý důvod k radosti byl hlavně ten, že moje milované autíčko zůstalo schované za rohem, v bezpečí J
Mistr malíř byl naštvaný, především ale na sebe, že si dělá ostudu. Mumlal tam něco o dvojici Pat a Mat a vyhlašoval – A je to! Všechno uklidil, opravil, v pohodě. Auto – dalmatin – mezitím odjelo – předpokládám, že do myčky J – dřív, než jsme stihli omluvu majiteli. Měla jsem špatné svědomí, že za to můžu (zcela vyjímečně) já, ale byla jsem poučena, že řemeslník si vždycky má zajistit nářadí a vybavení sám a pokud to neudělá, je případný malér jeho vina. Ze všeho nejvíc mu ale nešlo do hlavy, jak to, že se nevztekám, nenadávám mu, nevyhrožuju, že si budu stěžovat, ale místo toho se pořád směju a tvrdím, že žlutá je dobrá J.
Jenže já už vím, že jsou na světě daleko horší maléry, než rozlitá barva…..
