Další auta mého života - přeci řídit je tak snadné....

na parkovištiHnízdilová        Tátova auta měla svoje drobné chybičky, jak už jsem psala minule. Nebylo to obvykle nic závažného. A když jo, přestal auto půjčovat komukoliv, aby se někdo z nás nezabil. Sám jezdil samozřejmě dál...

       Utkvělo mi v paměti, jak jsme jednou sjížděli z docela prudkého kopce, který končil výjezdem na hlavní silnici. Táta si najednou začal meditovat:

"Vy byste tam nejezdili jako blázni, kdybyste věděli, že mi to nebrzdí..."

Vyděsila jsem se. Už tehdy jako malá jsem věděla, že ruční brzda na jeho autech NIKDY nefunguje. A začala bulet, že se nabourááámééé. Táta zůstal v klidu - on věděl, že brzdy nefungují. Ale protože nebyl přeci jenom šílenec, spravil aspoň tu ruční (to bylo jednodušší). Nebylo to úplně plynulé zastavení, to je pravda, ale vyšlo to. To auto rozbil až úplně jinde a za úplně jiných okolností J

        S auty v podobném technickém stavu jsem zkoušela svoje první kilometry za volantem. Protože čekat až mi bude 18 a budu mít nárok na autoškolu a řidičák, to nešlo, to bych nepřežila. Už je to všechno dávno po těch letech promlčené, takže se klidně přiznámJ 

Stejně, na silnici mě táta pustil až když jsem spolehlivě dosáhla nohama na všechny pedály a přestala dopředu koukat skrz volant. Do té doby jsem řídila jen na polních cestičkách , nebo na hřišti - dva polštáře za zády, jeden pod sebou a jen na jedničku, maximálně dvojku... To byl tehdy Fiat 1800, taková veliká bedna. Je fakt, že na mámu zvonili vyděšení sousedi, že naše auto jezdí dokola po hřišti a nikdo ho neřídí. Táta si nějak potřeboval právě poodejít, tak mi nařídil:

"Jezdi chvíli sama a nedělej blbosti"

A šel pryč. Mě bylo tak asi 11 a vidět mě za volantem byl docela problém - i zblízka.

Musím přiznat, že pravý důvod proč mě táta posadil za volant byl poměrně jednoduchý (mimo ten, že jsem neustále otravovala, že chci řídit). Od malinka mi sliboval, že mi vyrobí autíčko, ne šlapací, ale na motorek, super!  No a jak šly roky, nějak to nevycházelo a když jsem nepřestávala otravovat, jednoho krásného slunečného dne prohlásil, že už to nestojí za to, že jsem už velká a že mi půjčí opravdové auto. Až později jsem se od svých starších bratrů dozvěděla, že s nima to zmáknul úplně stejně. Taky jim sliboval „autíčko na motorek", taky to nestihnul (ty děti děsně rychle rostou J ) a usoudil, že je jednodušší půjčit nám - otrapům - to auto, co už je hotové, než se vyrábět s nějakým malým. Proto to maminka nesla tak statečně, tohle už znala....

Pak jsem vyrostla doopravdy a cpala se za volant i na silnici. To cpaní se za volant mi ostatně vydrželo až do dneška, ale to odbočuju J

          Nějak mi nedošlo, že s tátovým autem to nebude taková legrace, jak to vypadalo. Vzhledem k tomu, že jsme jezdili na černo, nemohla jsem se courat pomalu jako začátečníci v autoškole, to by bylo podezřelé. Nevydávali jsme se na frekventované silnice, to zase táta dával pozor, aby nás nechytili příslušníci a on o svůj řidičák nepřišel. Ale stejně, sem tam nějaký další účastník silničního provozu se objevil na obzoru. Krize nastala na úplně blbé křižovatce, kde jsem musela ze zatáčky a do kopce vyjet na hlavní, kam nebylo vidět a tudíž se muselo zastavit přesně na hraně na výhledu. A pak se rychle rozjet. A tam mi můj milovaný tatínek - jen tak mimochodem -  oznámil:

„Ruční nebrzdí, musíš se rozjet bez ní. A ať ti to nechcípne, nejde nám startér..."

Samozřejmě, že mi to chcíplo, když jsem se rozjížděla. Takže nezbývalo, než natočit motor na zpátečku. Což znamenalo couvat trošku do zatáčky, vidět tam moc nebylo....

Kdo si myslí, že mě můj zodpovědný rodič vyhodil od volantu a zachránil situaci, hluboce se mýlí. Táta usoudil, že když tam začneme blbnout a přesedávat si u volantu, bude to vypadat divně. A že se to stejně jednou musím naučit. Vyděsila jsem se:

"Já ale NEUMÍM startovat na kvalt, natož na zpátečku!"

To nepomohlo, jediné, co jsem si vykoledovala, bylo rezolutní prohlášení:

"Přestaň žvanit a koukej odsud rychle vypadnout...."

Auto za námi pochopilo, že mám PROBLÉM a naštěstí zmizlo, já přesně podle pokynů - zpátečku, spojku sešlápnout, brzdu pustit, točit volantem, nehysterčit, až teď pustit spojku a přidat plyn....povedlo se to. Možná i proto, že nepamatuju, že by někdy můj táta na mě zvýšil hlas, nebo křičel, když mě cokoliv učil.

        Tedy mimo výuky mariáše, to nějak psychicky nezvládnul....po několika marných hodinách mi vynadal, že jsem úplně pitomá (nebo co) a tím to skončilo. Mariáš zkrátka neumím J