Auta mého života

výhled z autaHnízdilová

Můj táta byl automechanik, vyhlášený machr ve svém oboru. A ve všech směrech naplňoval úsloví, že „kovářova kobyla chodí bosa“. Půjčit si jeho auto byl vždycky úžasný adrenalinový zážitek J 

Když jsem sedala za volant, obvykle mě provázelo varování typu:

„Ať ti to někde nechcípne, nějak to nestartuje“ U nás se vždycky dá zaparkovat na kopci, tak proč to řešit, že jo. Že nefungovala ruční brzda, to mi ani neříkal, ta nefungovala nikdy. Ostatně, kdo by ji potřeboval? Motor s dobrou kompresí udrží auto „na kvaltu“ i v kopci, jinak je to zbytečnost. Pak už jsem jenom čekala, co mi nestihnul prozradit dalšího. Obvykle to netrvalo dlouho, byla to taková hra. Třeba začalo přšet. Logicky pouštím stěrače, jenže ty lezou jak šnek a kapky na skle jsou rychlejší. Ze zoufalství zkouším ostřikovač – to jsem byla ještě mladá a naivní, takže jsem doufala, že fungují. I kdyby náhodou ano, byla jsem velký optimista, když jsem věřila, že by v nich byla nalitá i voda… 

Jednou jsme jeli s tátou spolu, to už byl starší pán a rád se nechával vozit. Jako bývalý závodník neměl rád pomalou jízdu, a to ani když seděl vedle. Takže mě systematicky hecoval:

„Co se couráš, předjeď ten náklaďák“  Na horské silnici plné zatáček, silnice mokrá akorát tak, aby od náklaďáku před námi cákalo bláto na moje přední sklo, ostřikovače standartně nefunkční. V úseku, kde se dalo trošku kouknout dopředu jsem toho začala mít dost, podřadila, levý blinkr a – bohužel – pustila stěrače. A vyjela na předjíždění. V tom okamžiku jsem před očima měla rozmazanou hnědou clonu, krajnici hlídala bočním okénkem a ječela:

„Já nic nevidím, co vidíš ty?“  a můj táta na sedadle spolujezdce na mě kouknul a s ledovým klidem prohlásil:

„JÁ nic vidět nepotřebuju, ale ty by ses měla apoň pokřižovat dvojitým pravoslavným“  On věděl, že mě naučil všechno o řízení auta, že proti nám nic nejede, jinak bych nepředjížděla, ale stejně mě štval, že se nebál J 

To byla naše éra Renaultů 8. Úžasné autíčko, moc jsem ho měla ráda. Táta taky, jezdilo i když už nefungovalo skoro nic…Jela jsem městem a byla ve střehu jako vždycky. Najednou bez varování se motor roztočil do vysokých otáček, co bylo horší, pořád přidával. Nešlo nic, než rychle zastavit a vypnout klíček, jinak by se motor přetočil a bylo by zle. Pak jsem šla zkoumat, co je špatně. A v karburátoru našla zapadlé nůžky…

Bylo to jednoduché – tohle auto mělo ještě mechanický sytič. Lanko nefungovalo (jak jinak), tak bylo potřeba regulovat ho ručně. = otevřít kapotu, nastavit klapku v karburátoru do správné polohy (vzduchový filtr se obvykle vozil na podlaze u zadních sedaček) a nastartovat. Když se motor zahřál, opět pod kapotu, klapku vrátit a jelo se dál. Ale to byl zimní provoz, v létě stačilo podržet plynový pedál, na co sytič. Mimochodem, od té doby umím perfektně brzdit levou, šlapat zároveň na spojku, brzdu i plyn J. Ta klapka pak už nějak nedržela ve správné poloze, tak tam táta jako zarážku nacpal co měl po ruce – nůžky. On to věděl, dával pozor na výmoly, já ne. Auto poskočilo, nůžky taky, tím daly „plnej“ a já si cvičila bleskové reakce v silničním provozu – jako obvykle. 

U Renaulta 8 bylo vždycky v kufru základní nářadí, potřebné pro přežití – kladivo, kombinačky, šroubovák. Pak přibyly ještě kleště zvané sikovky. To když se začal zasekávat jehlový ventil…Odjížděla jsem s ponaučením, že:

„Když to „chcípne“, stačí vzít ty sikovky (byly ideální rozměrem a hmotností) a trošku takhle klepnout ze strany do karburátoru, ono to povolí a jedeš dál – hlavně k tomu nikoho cizího nepouštěj!“.

Báječné jsou teorie, ale zelený strom života. „Chcíplo“ mi to na úzké silničce někde v polích, kde normálně nic nejezdí. Tentokrát se okamžitě za mnou objevil náklaďák, dva frajeři vyskočili a galantně nabízeli, že mě zachrání. Když jsem je odmítla, (protože tátu jsem vždycky poslechla J ), z hloubi duše se urazili. A já podle pokynů sikovkama nejdřív klepla, pak trošku víc klepala, až nakonec zoufale mlátila do karburátoru ze všech stran. Až po několika dlouhých minutách se ozvalo slaboučké cvaknutí, jak se jehlový ventil odhodlal vrátit ke své předurčené funkci a já slavnostně odjela. Možná to nebylo tak moc dlouho, ale čas běží nějak jinak, když vám za zády stojí nervózní náklaďák, ve kterém se dva chlapi nejdřív dobře baví, pak začínají být naštvaní a nakonec střídavě tisknou klakson a střídavě z okna vykřikují, co si myslí o ženských za volantem J