Dřív lidé nekřížili extrémně tvrdé psy, nikdo si nedovolil je kombinovat, a tím umocňovat jejich nezvladatelnost a brutalitu. Dnes si každý dělá, co jej napadne, a vygumovaní bobuláči si pak pořídí zabijáka na okrasu. A zde je zakopán doslova PES. Pes, který je schopen napadnout člověka, NENÍ jeho přítel, ale zbraň nepřítele.
Za mého dětství si nepamatuji, že by nějaké chlupaté dobračisko kohokoli zakouslo. Když natrhlo pošťákovi zadek, byl z toho poprask na vsi. A za éry mého dědečka dokonce platilo, že když pes někoho bezdůvodně pokouše (napadne), je utracen. Bezdůvodně znamená např., že kolem někdo běží, dítě se na něj šklebí a tak. Táta svého oblíbeného Rexe oplakal, ale dědeček byl neoblomný. Sice mu „jen“ natrhnul ret, ale dědeček pravil: „Kdo ví, co to bude příště.“ A to nebylo bojovné plemeno, ale v zásadě poněkud přerostlý foxteriér.
Dnes je nějaké napadení psem celkem na denním pořádku. A když si někdo dovolí psa nedejbože plácnout, ihned se zvedne vlna militantních pejskařů, kteří háji práva svých miláčků na plnohodnotný, nejlépe zákonem chráněný život.
*
Argumenty typu „Ale naše Betynka je hodná,“ „Náš Alík nikdy nikoho nekousl“ atd. mi přijdou padlé na hlavu.
Nevím, proč mě to má uklidnit, když se vrhá na mě (mé dítě, rodiče …) právě tady a právě teď. Každému může rupnout v bedně, proč ne psovi?
Byla jsem jednou na návštěvě. Po upozornění, že se na zahradě, přes kterou půjdeme, nachází úžasně dobrácký pes, který ovšem na každého cizího vrčí a štěká, jsem poněkud znejistěla. Vtom se za plotem objevila Obluda. Slintající tlama, z níž se linul hysterický řev.
„Ona je trošku neposedná, jako většina rotvajlerů,“ povídal majitel. „ Hlavně ať nepozná, že se jí bojíš,“ dodal povzbudivě.
Potlačila jsem dotaz na praktickou realizaci jeho geniálního nápadu a prohlásila, že tam nevkročím, dokud tam bude Ona. Kamarád obrátil oči v sloup a povolal matku, sestru a sousedku. Načež tyto tři ženy vběhly do zahrady, lapily Obludu a držely ji hlasitě protestující u země, dokud jsem nebyla za dalším plotem, oddělujícím výběh Obludy od výběhu lidí. Za celou dobu, kdy jsme pili kafe a řešili jakési věci, Obluda pobíhala za plotem a pokřikovala, že mi to nedaruje a sežere mě, až půjdu zpátky. Ženy koktaly cosi v tom smyslu, že si se mnou chce jen hrát.
No, nesežrala mě. Opět ji přikurtovaly k zemi hlasitě vykřikujíce, že je hrozně hodná. Já se uklidnila až v autobuse a pevně se rozhodla, že sem již nikdy nevkročím.
*
Život dítěte má pro mě nesrovnatelně vyšší cenu než život psa, a mám-li si vybrat, neváhám ani zlomek vteřiny. A pokud někdo porovnává práva dětí (lidí) a psů, je něco v dost velkém nepořádku. Minimálně v jeho hlavě.
Pes nemá co dělat na dětském hřišti. Má co dělat v psím výběhu. Pes nemá být vpuštěn bez náhubku ani s ním mezi děti na písek, já s dítětem nelezu do jeho výběhu.
Že mám psy ráda je silné tvrzení. Rozhodně se nerozplývám nad každým slintajícím mazlem. Ale učím a snažím se je respektovat a chápat. Mohou být našimi přáteli, pokud se k nim jako přátelé budeme chovat.
Ale dokud budou lidé chovat kvůli prachům vraždící monstra, nemůže se nikdo divit, když se budou ostatní lidi bránit. A pokud mají všech pět pohromadě, nebrání se nikdy útokem. Jestliže ano, pak samozřejmě po držce dostat mohou. I od psa.
Ale to je vše velmi jednoduché, jako trojčlenka. Prostě je to v našich rukou, nikoli v psích tlapkách.
