Nepíšu o postklimakterickém údělu žen, jak by se mohlo na první pohled zdát. V posledních době zde všichni melou o tom, jestli za komanče bylo líp nebo hůř. Je to nesmysl, každá léta byla jiná (zaokrouhluju na hlavní vlny).
Vzpomínky na zlo
Babička: Chudá švadlenka a továrník za první republiky (fakt nekecám) umlátili všechny předsudky svou láskou. Pravda, byla to trochu fuška, zejména ze strany babičky (dědeček byl typický model Víno, ženy zpěv), ale podařilo se. I válkou se prokousali a tři roky po ní byli šťastní. Pak přišel komanč, všecko zabavil a dědečkovi z toho puklo srdce. Doslova. Babička zůstala sama se čtyřmi dětmi na krku, tak šly holky co nejdřív pracovat a babička do papíren ke strojům.
Maminka: Konec padesátek, ruský film Kuře. Napínavá zápletka: Překročí nosnice pětiletku nebo ne? Maminka nevydržela a s výkřikem „Bože to je blbost“ opustila kino. A bylo po kariéře vrchní sestry v místním špitále, než by řekl švec. Udavač neznámý, „soudružka“ odsunuta, naštěstí ne do lágru, ale jen pryč z maloměsta.
Sauronovo oko vidí vše, skřeti oddaně slouží Mordoru.
A to se nám tak dvakrát nic nestalo, ale doba byla zlá, plná strachu.
Už toho bylo dost
Šedesátky jsem vždycky chtěla prožít, tu atmosféru, vůni, vítr, pocit svobody, musela to být paráda. Mordor se vydýchával a nechal pocestné jít. Naši dojeli na jaře roku 1968 až do Itálie, mě jako dvou a půl letého prcka nechali u babičky. Dodnes si pamatuju, jak jsem čuměla z okna a stříhala metr, tedy v rámci možností svých let. Jak to bylo nekonečné žít celé dva týdny bez nich. A když se o den opozdili, přemýšlela jsem o sebevraždě. Ale oni přijeli tak volní a usměvaví, že jsem jim vše odpustila.
Manžel, v té době náctitelý student výtvarného umění, říkal, že mu nikdy nebylo líp.
Elfové, trpaslíci a lidé se usmívají. Skřeti zalézají do děr.
Poučení z krizového vývoje (ano, tak se ruská invaze a normalizace prezentovaly v dějepise)
Maminka mě táhne (tohle si nepamatuju, jen z povídání) ulicí z jeslí. Na ulici stojí tanky a z nich čouhají tupé ksichty. Nikdo nic nechápe, zmatek, panika, pláč a obrovský strach z války. Která se nakonec nekoná, ale řetězy jsou nám nasazeny a klec uzavřena.
Studená válka. Pobíháme v plynových maskách a učíme se padat hlavou od epicentra výbuchu. Kolem hranic číhá opět zlý imperialista, i když tomu už vůbec nikdo nevěří. Rezignace a boj hrstky statečných. Smekám klobouk před každým z nich. Naši to nejsou, jako většina národa rezignují a učí se v kleci dýchat, staví chatu a k moři jezdíme do Bulharska nebo klepat kosu na Rujanu. Máma se natírá vlastnoručně namíchaným bergamuťákem, což je takový zrychlovadlo opálení a dnešní kožaři by preventivně zhynuli jen při pohledu na něj (manžel tvrdil, že se natírali naftou, což mu tak úplně nevěřím, protože to už je fakt zvěrstvo).
Na učebnici občanské nauky natahuje zbídačelý žebrák v kapitalismu ruku a heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“ je všudypřítomné, temně dvojsmyslné a vlezlé.
Mě nejvíc otravují ty nekonečné nástupy, ošklivá modrá košile a umělohmotný rudý šátek, kterým soudruzi z NDR v jisté chvíli nahradili šátek plátěný (patrně kvůli vykořisťování otroků na polích s bavlnou). Když pak ve třinácti (v rámci družby města Brna s městem Rennes, Bretagne) opouštíme na chvíli socialistický ráj, čumíme na ten hnusný západ s otevřenými ústy, jako ocitáme se na jiné planetě. Francouzi mi pak předvádějí, jak se splachuje záchod a jezdí výtahem (propaganda byla oboustranná). Po návratu mi česká kotlina přijde ušmudlaná, smradlavá a sto let za opicemi.
Mordor je chytřejší a skřeti lépe maskovaní.
Sauron se požírá sám
Zlaté osmdesátky. Vypadali jsme jako idioti, chodili oblečení jako strašidla (kombinace vytahaných trik a plesnivých mrkváčů byla obzvláště sexy), push-upky neexistovaly a chlapům se líbily chlupatý ženský. Fialovej hnus, velebnosti, žejo?
Strýc komunista jásal nad Gorbačovem a perestrojkou, miloval snad i tu jeho pověstnou skvrnu, a že prý spasí svět. Studená válka pomalu ustupovala. Georg a Barbara se kamarádili s Raisou a Míšou. Blejskalo se na lepší časy. Jenže ve skutečnosti se socialismus požíral sám. Všechny zdroje se vyčerpaly a dál to nešlo, vše již bylo rozkradeno, nebyly prachy na žádný opravy, vývoj hluboce zaostával a situace byla celkově neudržitelná. Na VŠ otevřeně debatujeme, profesoři o nezbytném konci Mordoru vědí už v roce 1988. Přesto se najde komunistický idiot, který uvrtá u státnic v roce 1989 na Poučení z krizového vývoje několik studentů a vyrazí je.
Sametovka
Mordor je rozmetán sám sebou, skřeti se zavrtávají hluboko do země, kde si nasadili nové masky, ze sekyr kují klíče a hurá na náměstí. Sauron hyne a přichází Velká sametová.
Celý svět jásal a držel nám palce. V Americe sice jen matně tušili, kde se nacházíme, ale jméno Hejvl znal každý, kdo někdy vystrčil nos ze stodoly. Euforie začátku devadesátek byla obrovská, energie úžasná, všecko bylo nové, klec se otevřela. Tanky byly natřeno na růžovo a odsunuty. Rusko se rozpadlo, ekonomiky osvobodily, přišla privatizace a začalo se krást ve velkém. Někomu se naplnily sny, někdo tu nesnesitelnou lehkost bytí prostě neunesl.
Ale tvrdit, že za komanče bylo líp nebo hůř je jen výkřik do tmy. Nelze porovnávat, co bylo před 70-30 lety se současností. Ano, toto téma je nosné a dobré ku hádání, ale samo o sobě nesmyslné. Minulost nezměníme, o budoucnosti víme prd a máme pouze přítomnost.
