Jedné studené lednové noci se protivně rozdrnčel. Starý oprýskaný telefon. Suchý hlas mi oznámil, že … „právě teď, nezlobte se, už jsme nemohli nic dělat bla bla bla … „ Babička. Zmizela z tohoto světa jako mávnutím proutku.
Na každou smrt reaguju jinak. Nebrečela jsem. Upadla jsem do stavu tuláka po hvězdách. Nebo tak něco. Skoro celý den a noc se moje podvědomí jakoby modlilo (nejsem věřící katolík ani protestant ani nic podobného).
Bylo mi dvacet let a druhý den jsem šla na zkoušku na VŠZ (nyní Mendlova univerzita). Osevní postupy. No uznejte, koho by v tom věku vzrušovalo, zda se seje dříve pšenice než oves (kromě plcha obecného a předsedy JZD). Navíc jsem byla rozmazlený městský harant a studovala jsem ekonomku. Rostlinnou výrobou nás trápili stejně zbytečně jako pohnutými dějinami mezinárodního dělnického hnutí. Blížil se rok 1989 a naši profesoři moc dobře věděli, kam ten náš režim již dávno zamířil. Až na jednoho urputného blba, ale to už je jiná pohádka..
Plánovala jsem původně ovsi a pšenici věnovat trochu času, ale zvrtlo se to. A poslední den jsem měla na práci opravdu důležitější věci. Babička nepočkala a hvězdy taky ne.
Máma byl v lázních, měla nemocné srdce, nechtěli jsme jí to říct po telefonu. Táta se někam vypařil. Tak jsem usoudila, že na zkoušku půjdu a nechám se vyrazit. Co bych taky doma dělala.
Čistá jako lilie jsem předstoupila před Ukrutného Osevního Postupáka. Byl znám tím, že klade studentům záludné otázky, na které odpovídají pouze Ano, Ne. Na konci pak položí doplňující dotaz, na nějž musejí studenti velmi perfektně odpovědět (třeba jak se snáší oves se pšenicí a žitem, a jaké podmínky této spolupráci nejlépe vyhovují a tak dále).
Dřepla jsem si před ním do křesla, naprosto klidná, neboť jsem nevěděla vůbec nic (přednáškami jsem se nezatěžovala a ve cvikách hrála obvykle lodě).
Zkouška začala a já jsem odpovídala. Ano, Ne. Bez jakéhokoli přemýšlení jsem plácala, co mě napadlo. Naprosto bez zapojení šedé kůry, jen to co mi přišlo na jazyk. Samo. Byla jsem si celou dobu jistá, že mě vyrazí, až na konci pochopí, že to byla pouze hříčka rozpustilé náhody.
Profesor na mě zíral s pootevřenými ústy. Poté, co jsem 100% odpověděla dobře, se vymrštil ze židle s výkřiky: „Drahá kolegyně, Vás nebudu vůbec zatěžovat doplňující otázkou. Máte za jedna a bylo mi velkou ctí. Doufám, že se uvidíme na Vašem postgraduálním studiu.“
Tak jsem vypadla s jedničkou v indexu. A dodnes nevím, byla to babička nebo ne?
PF 2014. Třeba lidi nemizí z našich životů jen tak. Jako mávnutím proutku.
Nejspíš je to záležitost mezi hvězdami.
