Výročí...jaké? To naše!

Viděla jsem na tohle téma spoustu filmů a věřte mi, je to drsný...ale mě se nic podobného nemůže stát!

 Každý má nějaké výročí, jenom my s Pupíčkem žádné. Nejspíš proto, že já si datum nepamatuji a muži si pro změnu nepamatují výročí. Nevím, kolikátého kolikátý jsme měli první rande, první pusu, první sex. Šlo to tak rychle po sobě, že koukat na kalendář nebyl čas. Ale nenechte se mýlit. Jsem slušně vychované děvče. Nespím s muži hned první den. Počkala jsem pěkně na půlnoc, na druhý den.

Výročí vztahy utužují, to ví každý. Celý večer se vzpomíná, a čím je výročí starší, tím zkreslenější jsou vzpomínky. Časem to vypadá jako příběh, který prožil někdo jiný. Zejména tváří v tvář přítomnosti. Toho se s medvídkem bát nemusíme. Od začátku říká, že si o mě žádné iluze nedělá. A já se snažím, abych ho nezklamala.

Výročí je skvělá příležitost pro nevšední dárek. Všichni víme, kdo koho obdarovává. Muži dávají dárky ženám.

 A tak, když jsem včera ráno otevřela oči a spatřila to krásné polední slunce, hned jsem věděla, že nastal pravý den pro naše první výročí. Jen doufám, že pupíček nezapomene. Viděla jsem na tohle téma spoustu filmů a věřte mi, je to drsný. Chudák ženská. Sedí nastrojená, natěšená u zakoupené večeře a dárek nikde. Jídlo vystydne, partner musel zůstat do noci v práci, hrůza.  Moc nerada bych si odřela čelo o stůl, jak tam budu tak sedět a čekat a čekat…

Zahnala jsem ošklivé představy. Mě se nic podobného nemůže stát. Mám přece svého medvídka. Co mi asi koupí? Dokážu i ve spánku vyjmenovat minimálně dvacet věcí, které nutně potřebuji. Jenže, potom by to nebylo překvapení. Kabátek a kabelku už mám…

Prstýnek! Na výročí se hodí prstýnek. A rovnou zásnubní. To by byla paráda!

Unášena sněním jsem spořádala studený jogurt s vločkami. V týdnu si musím dělat snídani sama, protože pupíček chodí do práce. Možná, kdyby si přivstal, tak by to stihl. Je to o vůli. Ale nechci mu nic vyčítat. Máme domluvu, že na oplátku nevařím v týdnu teplé večeře. I já mám právo na odpočinek.

Dnes udělám výjimku. Výročí, rovná se dárek a to se rovná teplá večeři. Ani nevím, jestli jsem ji někdy vařila? Dnes večer budu dokonalá.

Po snídani jsem vyrazila vybavená rouškou a gumovými rukavicemi na nákupy. Chtělo by to něco slavnostního. Řízky jsou moc pracné, hovězí trvá dlouho. Bloumala jsem v obchodním centru mezi chladničkami. Hele, kachna. V akci.  To je ono! A ještě ušetřím.

K tomu zelíčko a knedlík.

Je to až k nevíře, žijeme v době převratných technologií a zelí si musíte uvařit sami. Knedlík nejspíš taky. Ne, že bych to nezvládla. Kolik receptů já už přečetla! Na houskové, bramborové, jednou dokonce i na nějaký lázeňský. Jo, karlovarský. Mě nikdo učit nebude. Vzala jsem houskový, medvídek ho rád. Často vzpomíná na ten od maminky, ale uznejte sami, skoro tchýni zvát na výročí nebudu. Beztak by přijela bez knedlíku.

Čas, který vyšetřím v kuchyni, věnuji na přípravu vlastního zevnějšku. K nevšední výroční večeři musím být náležitě nastrojená, učesaná a namalovaná. Copak se dají s čerstvě nalakovanými nehty plácat nějaké knedle? Anebo může snad zamilovaný muž navlékat zásnubní prsten na zbytky těsta?

Prošla jsem kolem regálů s pitím. Jaké víno se hodí ke kačeně? Tak to jsem v pytli. Pupíček mi telefon nevzal, proto jsem zamířila pro pivo. Propásl šanci. Mohla jsem mu nenápadně naznačit, že máme výročí.

Panebože! Krve by se ve mně nedořezal. Pokud o tom neví, dárek nebude! Co teď. Na mě si nikdo nepřijde, když je žena chytrá, cestu si najde. Vyfotila jsem mobilem kachnu a obrázek poslala.

Okamžitě volal. Trošku se mě to dotklo. Když mu volám já, tak hovor nezvedne.

Ale když mu pošle svou fotku mladá kachna, hned telefonuje.

„Pupi,…,“

„Ty budeš vařit?“

„Jaké víno mám…“

„Vezmi Plzeň. Musím končit.“

Byl děsně úsečný, možná si myslel, že mu to vezme ta mladá z fotky. Ale proč si kazit náladu. Ještě pořád strčím takovou - do trouby.

Kačena nádherně voněla, stůl byl prostřený, svíčky hořely, já v gala.

Klika cvakla, dveře letí, pupíček je ve dveřích. A s kyticí.

„Tys nezapomněl?“

„Zlato,“ usedl ke stolu s gestem, jako že ví, přece je to jasné.

„A jaké výročí teda slavíme?“ dělala jsem, že ho zkouším, ale upřímně, od rána jsem na žádné výročí, které bych udala, nepřišla.

„No přece, že jsi podruhé po roce uvařila.“

Miluji tahle výročí, musím na nich zapracovat, ten náramek, co mi přinesl, je parádní.

Něco mě napadá, mohla bych třeba jednou za rok vysát. Není ten svět s Pupíčkem báječný?!