Celý život buďto nestíhám anebo držím diety. Když je někdo unavený, říkají mu: „Vyspíš se v hrobě.“ A co já, taky se najím dosyta až v hrobě? Houby. Pokud tam nějaké jídlo bude, budu to já a hodovat bude zase někdo úplně jiný.
Celý život mi kručí v břiše, jsem nervózní, podrážděná a pořád dokola poslouchám ty samé řeči. „Najez se, jsi hubená!“ jakmile se mi podaří zhubnout a „tys přibrala,“ když je poslechnu. Roky běží čím dál rychleji, naproti tomu metabolizmus zpomalil na minimum. Ještě v zimě, mi v těle kolují zmrzlinové poháry z léta. O biologických hodinách nemluvě, ty dotikaly už dávno. A svíčka, sice stále hoří, ale jak kape, tvoří se kolem její základny tlustý voskový val. Je to jako s mým tělem, pomaličku se zmenšuje a rozšiřuje.
Pupík má pro mé problémy pochopení. Je to i jeden z důvodů, proč raději vaří sám, chystá si svačinky a večeři sám a papá taky sám. Já jen tak uždibuji, abych zahnala pokušení.
„Já ti naložím. Taky ti ohřeju. Mám ti nachystat?“ říkává často hladový nad vyjedeným, mastným talířem.
Pro těch pár soust mi to připadá zbytečné. Jsem sama na sebe pyšná, navíc jsem si všimla, že i přes to veliké odříkání netrpím hladem.
Včera měl Pupi k večeři uzené koleno s křenem a hořčicí. Občas mi strčil nějaký ten kousek do pusy. Panečku, po těch pár soustech jsem měla v břiše pocit, jako kdybych celé to koleno snědla sama. Ovšem Pupimu to jako vždy nestačilo a musel se dojíst několika krajíci chleba. Přestože se mi tahle odříkací dieta líbí, zatoužím občas po vlastním talíři, naloženém až povrch. Tak ráda bych se s chutí a do sytosti (bez následných sebevýčitek) najedla.
„Pupi, kdyby se se mnou něco stalo, dal bys mi do kapsy příbor?“
„A proč prosím, tě?“
„Jen tak.“ Mezi námi, člověk nikdy neví.
