Veselé koniny z té naší rodiny II.

Názorná ukázku, jak to u nás chodí. Je to fajn, když se dva lidé umí společně zasmát. I když, jak nad tím přemýšlím, občas se směje jen jeden…

„Zlato, posloucháš mě?“

Zrovna jsem měla hlavu zabořenou do knížky a po očku a jedním uchem jsem sledovala televizi, takže druhé ucho bylo volné.

Neprozřetelně jsem přikývla, jakože slyším. Jenže Colombo právě končil. A na to potřebuji uši dvě. Pupíkův hlas, který byl už teď na hony vzdálený jakémukoliv receptoru, se z příjmu vytratil úplně.

„Ty mě neposloucháš!“ vybuchnul. „Tak proč kýveš hlavou?!“ následovala litanie, o čem si domyslíte sami. „Takhle to děláš vždycky…,“ pak už to pro mne bylo jen vizuální. Brunátná tvář a veliká, otevřená huba. To se fakt poslouchat nedalo.

Využila jsem malé pomlky a začala si sypat popel na hlavu. Nasadila jsem zamilovaný, obdivný pohled a provinile pronesla: „A co jsi chtěl, Pupi?“

Zarazil se a pak nešťastně vykřikl: „Už nevím!“

 

Tak vidíte, klidně si mohl Pupík tu scénu odpustit. Vůbec o nic nešlo. Ale koupím mu zápisník, než mi začne něco vyprávět, ať si to prvně napíše. Pro jistotu, kdyby to musel zopakovat.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Ivana Klíma Šotnarová | neděle 26.12.2021 9:51 | karma článku: 18,03 | přečteno: 612x