Úvodní motto: Láska je jako růže, i přestože nás občas svými trny poraní, neznamená to, že přestaneme vnímat její vůni. Co vás čeká? Osudy dvou kamarádek, se vším, co život přináší. Ale hlavně láska, zrada, vztahy a jejich úskalí.
Dokončila úklid a usedla k počítači.
„Jasně, nejlepší a nejlevnější…“ přejela prsty po klávesnici, označila došlou poštu, ale než ji stačila odhodit do koše, zavadila o známé jméno. Celá se zachvěla.
Ahoj Doubravko,
nevím, jestli si na mě pamatuješ….měl bych se omluvit, uběhl bezmála rok...
Srdce jí začalo prudce bít, horká krev se vlila do tváří.
To víš, spousta práce… dychtivě hltala každé slovo… byl pro mě stejně jako někteří lidé, nezapomenutelný. Ano, i pro ni. Seminář v Hradci, jak ráda na to léto vzpomíná. Slova ji běžela před očima…napadlo mě, jestli nechceš zajít na kávu a jen tak si popovídat. Konečně našla slova, která hledala. Budu se těšit. Pavel.
Úplně dole byl mobil s dovětkem: Pro jistotu, kdybys ho ztratila.
Neztratila, umí ho nazpaměť, jen se nikdy neodvážila. Nebo se bála, ale čeho? Moc dobře to ví, bála se odmítnutí.
Pavel, znovu spatřila tu rozesmátou tvář, úsměv, který nikdy nemizel. Stále dobře naladěný zářil jako slunce, pro každého měl vlídné slovo, pochopení a čas. Byl pro ni ztělesněním rytířské mužnosti, cti a trubadúrské oddanosti. A zážitek v hotelové hale tento pocit jen umocnil.
Bylo to v Hradci. Doubravka se vracela z bazénu, když zaslechla rozruch.
„Nemůžeš dávat pozor, šašku!“ rozkřičel se tlustý muž na poslíčka. Pomalu, těžkopádně sunul se na terasu, v pravé ruce kus pizzy, z níž masitými rty ukusoval.
Opět si vybavila obličej, po němž stékal pot, řinul se přes husté zamračené obočí k nosu, odkud kapal na tlusté břicho, které se s každým slovem sulcovitě zatřáslo.
Poslíček chytal psa, který vběhnul do hotelu, přitom nechtěně do muže strčil. Na propocené košili hřímajícího muže se objevila červená, mastná skvrna.
„Nemehlo!“ Následovala rána pěstí. S rychlostí a agresí, která všechny přítomné překvapila.
Mladíček vzhledem k rozdílné hmotnosti a nečekanému útoku ztratil stabilitu a odlétl na hranu dřevěného stolu. Zmatený, ohromený zíral kolem. Neschopen slova, překvapen a přemožen lidskou krutostí strnul v podivně zkroucené poloze.
Celá scéna se odehrávala ve chvíli, kdy halou směrem na terasu procházel i Pavel. Už z dálky se zeširoka usmíval a kynul na vrchního. Jeho vyprahlé rty naléhavě volaly po pěnivém, vychlazeném moku. To, čeho byl svědkem, ho přinutilo zastavit se. Se zachmuřeným výrazem sledoval počínání zavalitého muže.
Po nečekaném ataku zavládlo hrobové ticho. Nikdo z přihlížejících nebyl schopen slova. I útočník, nejspíš překvapen svým vlastním chováním, zůstal stát.
První, kdo se rozhodl k činu, byl Pavel. Prošel halou, přistoupil k napadenému mladíčkovi a tichým klidným hlasem s ním začal rozmlouvat.
„To je v pořádku,“ odvětil mladý muž. „Nic mi není,“ pohnul párkrát rukou.
„No, nikdy nevíš,“ řekl Pavel. „Bude lepší, když si zajdeš k lékaři, pro jistotu.“
„Dnes nemohu, mám službu,“ syknul bolestí.
Pavel se od něho odvrátil, zabořil svůj rozhněvaný pohled do útočníka a pozvolna jako šelma patřící kořist, k němu vykročil. Ten zesinal, vmžiku zmizela sebejistota i arogance, s níž soustavně otravoval život hotelového personálu, vlastně všech v hotelu, hosty nevyjímaje. Náhle tu stála roztřesená hora sádla, ustrašený tlustý kluk, který musel být v mládí terčem šikany a posměchů.
„Já, já…,“ začal koktat. Bezradně pohlížel kolem, v naději, že mu někdo pomůže, že se ho někdo zastane a šelmu zastaví. Marně. Velká část přítomných by byla nejraději, kdyby mu Pavel prostě a jednoduše řečeno, jednu pořádnou ubalil. V očích všech se zračilo očekávání. Doubravka napětím téměř nedýchala.
Pavel přistoupil k muži, zvedl paži. Z hromady tuku vyšlo sotva slyšitelné zasténání, nenáviděný host padl na kolena a začal úpěnlivě naříkat. Pavel si projel prsty kštici prošedivělých kaštanových vlasů, které mu v malých vlnkách padaly na ramena. S nezastíraným, opovržlivým úšklebkem muže minul.
Groteskní scéna jako z dobře střiženého filmu vyvolala v přihlížejících salvu ohlušujícího smíchu. Pobaveni, s úsměvem na rtech, s pocitem zadostiučinění se začali rozcházet. Ovšem našlo se i pár zklamaných, neboť Pavlova ruka nezasáhla očekávaný cíl.
Muž sípající hanbou a rozčilením s námahou vstal z chladné dlažby a odešel směrem k výtahu. Po necelé půlhodině zastavil před hotelem taxík. Řidič do něho naložil objemná zavazadla. Jestli prošel muž halou, si Doubravka nepamatuje. Možná odešel zadním vchodem.
Nechala vzpomínky minulosti a přistoupila k oknu. Spatřila slunce zapadající za obzor. Ta zvláštní atmosféra, kdy noc a den na okamžik splynou v kratičkém objetí, se dotkla jejího srdce. Tělem projelo lehké zachvění. To víš, že si na tebe pamatuji. Moc dobře…
Pokračování příště.
