...ta věčná nespravedlnost

Ráno jsem vstala zadkem nahoru, to zase bude den. Ani krásně připravená snídaně mi náladu nezlepšila, jak by mohla. Slova díků se skrze zatnuté zuby drala jen stěží. A když jsem otevřela počítač, bylo vymalováno. 

Tolik let práce, těžkých nákupů a hodin u plotny. Vypadalo to jako hra na jistotu, pěkně ho vykrmím a žádná po něm ani nevzdychne. Jenže, kecy v kleci.

„Já věděl, že je to jen přechodné,“ okomentoval Pupi novou zprávu. Málem se u toho zadusil svačinkovou  klobáskou.

Ještě jednou jsem nevěřícně pohlédla na titulek článku „ Svalovci už netáhnou, ženy přitahují pupkáči.“  

Pupi vstal, zamířil neomylně k lednici, odkud vytáhl štangli salámu, párečky a sýr. A jak se u toho usmíval, panečku. V tu chvíli mi to došlo. Má ženskou!

„Necpi se tak,“ utrousila jsem skrze zuby.

„Je ti něco?“

„Co by mi bylo?“

„Ty se chceš hádat,“ vstal a odešel i s pochutinami na dvůr.

„Kam jdeš?“ řvala jsem za ním. „Mluvím s tebou.“

„Do tohoto se pouštět nebudu. Hledáš důvod k hádce, že?“

„Jak chceš, sám sis vybral,“ vyběhla jsem na dvůr, „tak to bude bez důvodu!“

Nemohla jsem se na ten jeho otevřený chřtán, do kterého cpal jedno sousto za druhým dívat. Tolik nespravedlnosti, tolik příkoří! A kdy budou trendy ženy s pupíkem, povislými ňadry a velkou zadnicí?! CO?! Pěkně od plic jsem mu to všechno vytmavila. Občas jsem u toho naprázdno polkla, což pocit nespravedlnosti ještě více zvětšovalo.

„..sedni si,“ ukázal na židli vedle sebe. Zrovna jsem se nadechovala k další vlně nevole. Pěkně zhluboka, abych objem plic zvýšila tak na pět vět, jsem otevřenými ústy nasávala vzduch. V tom mi na jazyku přistálo něco voňavého, dobroučkého a než jsem se vzpamatovala, zmizela ve mně hromada sýru, šunky a uzeného. Samozřejmě bez chleba, držím si linii.

„Není nám tu krásně,“ objal mě Pupi kolem ramen. „Na zdraví,“ ťukly o sebe skleničky s domácí meruňkovicí. Opřela jsem hlavu o jeho rameno a pohlédla do zahrady. A to máme teprve dopoledne. Bože, to bude krásný den.